pondělí 28. září 2015

Bezlepkové koláče

Po pěti měsících různě zdařilých pokusů o domácí bezlepkové pečivo zakouším první (chuťové) uspokojení z výsledku. Pravda, pokusy se dají spočítat na prstech dvakrát zdviženého obouruč, protože pro bezlepkový chleba si často chodím do obchodu (toastový od Schär mi chutná nejvíc, nebo v něm aspoň téměř necítím něco jako plast a polystyren dohromady), tolik ho k životu zase nepotřebuju, a taky jsem dost lenoch na kuchyňské tvoření.
 
Ale čas od času mě chytne jakýsi podivný kulinářský záchvat, kdy k víkendovému obědu udělám i polévku, a když už v tom kuchyňském prostoru operuju, tak i něco poobědového ke kávě. No a dnes! Dnes se mi povedly koláče. Chutnají (skoro) jako ty běžné, což potvrzují i všichni lepkaři v domě plus můj tatínek (a to je, prosím, velký kritik).
 
 
Takže pro všechna má koláčová příště:
Na těsto:
420 g bezlepkové mouky (osvědčila se mi zn. Jizerka)
200 ml vlažného mléka
balíček sušeného droždí
50 g cukru
špetka soli
2 vejce
30 g másla
30 ml oleje
(u bezlepkového těsta je základem odvážení na gramy, mírná váha vedle a výsledek se blíží hranici poživatelnosti - což je asi jeden z důvodů, proč se do pečení až tolik nehrnu)
 
Na náplň:
250 g tvarohu
1 vejce
50 g cukru (nebo jak kdo chce, já dávám méně, tady to na funkci vliv nemá) a přidávám pravý vanilkový cukr podle návodu tady
v původním receptu jsou ještě rozinky, ale ty já nerada, místo toho do koláčů na tvaroh položím trochu domácího jahodového džemu
 
Na drobenku:
100 g bezlepkové mouky
60 g másla
50 g cukru
 
a na potření jedno celé "rozkvedlané" vejce
 
Ve vlažném mléce rozpustit droždí a cukr, nechat naběhnout. Potom přidat vejce, sůl, máslo, olej a mouku (netuším proč, ale tohle pořadí je důležité!). Všechno dobře promísit - ideální je elektrický hnětač, konzistence bezlepkového těsta je pro ruční hnětení je dost zákeřná). Z těsta lžící vykrojit kousky, v bezlepkově pomoučených rukou z nich udělat placičky, ty naplnit, spojit dokulata. Na plechu vyloženém pečicím papírem potřít rozšlehaným vejcem, dozdobit drobenkou a nechat cca 20 min v teple kynout. Pak dozlatova upéct v troubě na 180°C.
 
 
Z této dávky mi vyšlo 12 větších koláčků (vařila jsem přece ještě tu polévku), ale příště si dám trochu větší práci. Udělám menší rozměr a místo dovnitř dám náplň klasicky nahoru.
 
Ale i v téhle sestavě jsou moc dobré. Jen je třeba počítat s tím, že (jako všechno bezlepkové) je dobré je pro dobrý pocit zkonzumovat ještě týž den. Druhý den už trochu váznou v krku a den třetí se svou konzistencí pomalu začínají podobat tajné zbrani hromadného dušení. O něco přívětivější zůstanou při skladování třeba v plechové dóze, nebo po zmražení.
 
Pro radost kytička ze zahrady od našich. Květy jiřin, růžiček a dvojího čehosi utržených během sběru jablek a jen tak zapíchnuté do plechové vázy. Radost dělají a velkou!

sobota 26. září 2015

Hrdinové

Došila jsem slíbenou narozeninovou tašku pro mého staršího kmotřence. S jeho oblíbeným hrdinou.

Vzhledem k tomu, že pro Madlenku je něco jako hrdina sedmiletý Šimon (a pokud přestane mít rád Andrejku, tak si ho prý vezme), motiv "spajdrmenta" ji zaujal a chtěla o něm vyprávět. No, to bylo tak... mohla bych začít, kdybych měla aspoň mlhavé tušení, co byl tenhleten modročervený zakuklenec zač. Já, přiznávám, mám trochu hokej už v těch jejích Disney princeznách, kromě barvy vlasů mi přijdou všechny stejné, stejně stavěné, se stejným duchaplným pohledem a dvouřadým úsměvem. A taky přiznávám, že jsem zatím neměla moc chuť jim na chuť přijít, seznámit se, ztratit předsudky, a tak. Takže si je dost často pletu a ptám se pořád dokola, kterou zrovna myslí, což Madlenku zcela znatelně rozčiluje a v očkách se jí objevuje první jiskření typu "mami, ty jsi úplně nemožná". No co, je pravda, že já bych nejraději své děti obklopovala hračkami ze dřeva a papíru, ideálně takovými těmi trochu nedokonalými, které zároveň nutí pro hru zapojit fantazii. Ale taky musím být k sobě upřímná a přiznat si, že dětská radost mi za kus nějakého toho plastu ve výrazných barvách a (subjektivně) hloupém vzezření prostě stojí. A když k sobě budu ještě upřímnější, tak jako malá jsem taky toužila po všech lákadlech prvních porevolučních reklam, trávila hodiny hraním s twigginami a koukala na Gumídky nebo želvy Ninja (tady se moje maminka, vzpomínám, taky dost bouřila) a zdá se, že úplně ničivý efekt na můj vývoj to nemělo.
***
Daleko víc mě ale překvapil Madlenčin nový hrdina.
Včera ráno mi Majda důležitě sdělila, že mají ve školce pana prezidenta. "Jo, a jak se jmenuje?", ptám se a vůbec mi nedochází, že může myslet jinou, než nějakou školkovou funkci. "No přece pan prezident, a on bydlí na hradě a má tam rytíže, kteží nás ochraňujou. On má rytíže, mami! Jako princezna!" A vážnost výrazu a oči na vrch hlavy mělo to moje čtyřleté. Já chvíli lapala po dechu a přemáhala cukání v koutcích, protože tenhle hrdina podle všeho vznikl smícháním školkových poznatků o České republice (letos cestují po světě a každý týden probírají jednu zemi, odtud prezident), našeho povídání o svátku sv. Václava (odtud rytíři) a Madlenčiny aktuální princeznosvské mánie (odtud hrad jako sídlo nejvyšší a nejlepší)...
Cukání v koutcích jsem přemohla, stejně jako nutkání povědět jí něco o červených trenclích a virózní vratkosti kroku, jen ty rytíře jsem se jí pokusila upřesnit, a taky fakt, že pan prezident nebydlí na hradě napořád jako král, ale že je tam podle toho, jak si ho většina lidí vybere, a že my s tatínkem jsme vybírali jiného, ale víc lidí chtělo jej, takže musíme poslechnout. "Jo, to je jako když já chci brumíka, ale ty s tátou žekneš ne, a taky ho nemám," s pochopením demokratického systému voleb uzavřela rozhovor moje dcera.
***
A ještě ta taška pavoučího muže.
Látka, koženka, nažehlovací záplata a textilní fix.

 

pátek 25. září 2015

Podzimní do vázy

Mám ráda řezané květiny. A taky si pro ně ráda chodím. Květinářství mi hrozně voní (ale to vlastně i masna, pekařství nebo železářství, prostě všechny ty obchody, kde jsou vůně jednoznačné, nesmíšené). A často se v něm mezi kyblíky růží, lilií a gerber dá najít i něco méně obvyklého, co se u nás pak krásně vyjímá.
Třeba tyhle větvičky, prý třezalka. Jim to náramně sluší na kuchyňské lince v obyčejné láhvi z Ikea.


Včera jsem se vypravila pro nějakou echt podzimní vazbu na jídelní stůl. Paní květinářka se nenechala rozhodit požadavkem, aby tam nebylo moc (tedy skoro vůbec) oranžové, a vlastně že by to celé mohlo být takové barevně umírněnější. Už to vypadalo na slunečnice...ale zase žlutá... no... takže jsem si nakonec odnesla růžové gerbery, bílé cosi a vřes.
Prostě klasická podzimní kytice.


"Maminko, tahle kytička se ti opravdu povedla...", pochválila mě nadšeně Madlenka. A co teprve, až příště v téhle kombinaci přinesu místo gerber růžovo-zelenkavé růže.
Ať žije barevný podzim!

neděle 20. září 2015

První sýkorky

Víkend ve znamení modrošedé lás(t)ky a sýkorek.



Prostě to nešlo. Nešít a odpočívat, když na mě už pár dní čekala takhle parádní autorská látka By myyna. Strašně moc jsem se těšila, až z ní něco ušiju.
Prostě to nešlo. Ušít jen jednu věc, když se s takhle parádně pevnou a tvárnou látkou tak dobře pracuje.
Takže kromě původně plánované toaletky s vnější kapsou vznikly v tomhle sýkorkovém opojení ještě další dva kousky. Menší sršňovka se širokými uchy na pohodlné přenášení knih, láhví dobrého vína, či čehokoli s větší i meší vahou. A celoplátěná oboustranná taška na výlet pro čerstvé pečivo, řezané květiny a denní tisk... nebo třeba na věci na cvičení.


Z vnější strany milovaná ptačí látka a dva odstíny koženkové šedi (ale i když (nebo možná právě protože ;) ) jich není padesát, nuda to rozhodně není). Podšívky z šedobílého kostky.


Zadaná je zatím jen toaletka. Dvě sýkorkové tašky můžou letět za kýmkoli, kdo je bude potřebovat (víc než já ;) ).





Kolotočářská

Každoroční, barevná, hodová, kolotočová neděle...

Jako dítě jsem hody milovala, kolotoče, lítací balónky, sádrové opice na gumičce, "pravý falešný" marcipán (ten pravý, mandlový, nemám ráda, ale po jeho cukrové náhražce bych se mohla utlouct, dodnes), cukrovou vatu, stánky a vůně všeho možného ve vzduchu začínajícího podzimu. Pak to nadšení, pochopitelně, trochu opadlo, ale s dětmi hody prožívám a užívám si znovu a naplno.
 
Jezdím na všech atrakcích, na které mě pustí obsluha a později i stav žaludku (Majda je naprosto spolehlivý a nebojácný parťák), pištím a výskám se změnou rychlosti nebo směru, vybírám balónky a nějakou drobnost holkám na památku, cpu se cukrovou vatou a užívám si Madlenčina nadšení a očí navrch hlavy.

S Johankou jsme vyhodnotily, že cenu za nejvtipnější atrakci dne má jeden z dětským kolotočů. Teda, vtipný byl pro nás, mrňata, co na něm seděla, už tak nadšená nebyla. Obsluha (pán s vizáží něco mezi vodníkem a ježibabou) totiž tenhle pekelný stroj pouštěl nejenom ve směru jízdy, ale (prý jako bonus) i pozpátku, což ti nejmenší oceňovali sborovým pláčem... Ne tak Majda s Rozárkou. Jako toho času jediné dvě návštěvnice se nacpaly do růžového králíka a zvesela si vychutnaly svou soukromou jízdu tam i zpět.
 

pátek 18. září 2015

Vřes


Měla jsem toho hned po zkouškách tolik v plánu... 
Pořád mám, ale cítím, že potřebuju na chvilku vypnout, spustit režim spánku, odpočívat.
A užívat si naplno holčiček, které mi za ten poslední měsíc pozměněného předzkouškového vnímání zas o kus povyrostly.
A dělat si drobné radosti. Třeba nákupem vřesu do balkonových truhlíků, na schody, do altánu. Tuhle rostlinku miluju a každoročně jí vítám své nejoblíbenější roční období. Vřes je krásný a neuvěřitelně praktický pro nepraktické zahradníky (tedy přesně pro mě). Jednotlivé rostlinky z jejich plastových nádobek nepřesazuju do hlíny, ale rovnou je šupnu do truhlíků a květníků. Navíc když zákonitě začnu zapomínat na zalévání, až nakonec zapomenu úplně, vřesu to nevadí, i uschlý drží tvar a barvu a dělá parádu až do jara.
A teď už kávu, nohy nahoru a za zvuků deštivého bubnování začít novou knížku.

čtvrtek 17. září 2015

Málem zaoceánská

Tahle taška měla zítra letět za oceán. Jako doplněk k příručnímu zavazadlu. Ale už když jsem ji včera finálně poskládala a sešila, říkala jsem si, jestli jsem to s tím plněním zadání "velká taška" trochu nepřehnala. Přehnala, to co na mě vypadá jako plus size kabela, působí na mojí o deset centimetrů menší mamince jako náramenní carry-on. Prostě tu kabelku by jí na letišti nikdo neuvěřil. Takže zítra místo letu napříč Atlantikem čeká milou brašnu podélný řez.


I přes to rozměrové rozčarování mě těší třeba způsob přichycení uch. Osobní(ité) čuňátkové provedení vnějšího našívání jsem elegantně obešla vsunutím popruhů do vnější vrstvy tašky. A po vytažení šesti (!) velkých osušek (které držely tvar tašky pro vnější nafocení) se zase uklidňuju pohledem na puntíkatou podšívku, vydařenou skrytou kapsičku na zip a tři přiznané kapsy na tužky, knížku a cestovní doklad... A koženka v barvě čokolády a látka ještě po maminčině mamince s mořsky modrým vzorem...


Prostě dvakrát měř a jednou řež. Nebo možná bude úplně stačit, když si do šicího zápisníku začnu opravdu jednotně zapisovat míry svých výrobků. Protože rozdíl mezi "placatou" (střihovou) a finální verzí může být někdy málem zaoceánský :).

pondělí 7. září 2015

Oboustranná

S Madlenkou jsme nedávno řešily látky na další školkový kousek. "Víš, Madli, ony jsou fajn i jiné barvičky, než růžová a fialová. Třeba takové modré nebo šedé šaty jsou moc krásné." Madlenka vypadala, že o tom hluboce přemýšlí. Za hodinu se vrátila s verdiktem: "Tak já chci ty šedé šatičky, ale budou růžové s princeznou!" Aha.

Taky jsem se hluboce zamyslela. O své věci jsem přesvědčená (šedá je dobrá, lepší, nejlepší), ale taky chci, aby výsledný oděv prošel přísným sítem skoro-čtyřleté a byl nošen. Proto jsem znovu sáhla po oboustranně řešené zástěrce. I našitá holčička je s trochou dobré vůle a představivosti princezna.
K oboustranné spokojenosti.
A příště třeba modrofialově.






sobota 5. září 2015

Poprázdninově - chrup, pády, manželství a velký prase

Prázdniny za námi, první školkový týden taky. Všichni jsme o dva měsíce starší a o dost nových poznání, zážitků, pokroků a zkušeností bohatší.
 
Asi jako každá maminka, která si zvykne na školkovou docházku staršího dítka (a že se po prvních nepříjemných měsících adaptace a věčných nemocí na denní monomateřství zvyká docela snadno) jsem se dvou volných měsíců trochu obávala. Naštěstí babičky zafungovaly na jedničku, takže i díky jejich velkému přispění měla Madlenka prázdniny plné zážitků, výletů a objevování. Když se jí "paní učitelka teta Janků" v rámci pravidelného hraní na školu ptala, co dělala o prázdninách, Madlenka (ve zkrácené verzi) odpověděla, že si hrála s dědou, protože ten je nejlepší na světě, a taky je "velký prase". Což je výraz, který nemá nic společného s nepořádností nebo fyziognomií mého tatínka (právě naopak!), ale je jednou z desítek her, které děda s holkami hraje - promění se ve velké prase a honí Majdu s Rozárkou po zahradě. Variantou na prase jsou pak děsivé dveře... Madlenka taky hodně polemizovala o svém budoucím partnerském životě. Od fáze "až budu mít druhé zuby, tak si vezmu Šimonka" (její spojení poznání, že druhé zuby jí vydrží až do dospělosti a vdávat se taky bude moci, až dospěje), přes "já se vdávat nebudu, protože mě to nebaví", až k aktuálnímu přesvědčení, že v lednu se jí narodí Anežka, ale manžela mít nebude, jelikož "už umřel, protože měl starý nohy"...
 
 
 
U Michalky se verbální komunikace zatím omezuje na citoslovce (bzz, bé, haf, bum a hop), ukazovací zájmena (kam = tam), označení zbylých členů rodiny (mama, kaka, da...tady z toho, zdá se, vycházím nejlíp já), popřípadě jen na všeznačící e-e, a-a. Ale neverbální pokrok je ohromný. Z plaza je samochodec, pravda, pádů s novou perspektivou značně přibylo, stejně jako výjezdů na pohotovost. Miška zřejmě podědila moji "schopnost" pohybu shora dolů a je teď na obličeji pořád samý šrám a modřina (tímto děkuju výrobcům hemagelu za zázračnou mastičku). Z dvouzubky už brzy bude pětizubka. Zoubky jsou Miščino velké trápení, u Madlenky jsem jejich růst pomalu nezaznamenala, ale u Michalky už 14 dní dopředu víme, že se něco chystá, takže posilujeme svaly na časté nošení a připravujeme nervové buňky na časy beználadí... Jinak Mišulka je neuvěřitelná tanečnice, krásně cítí rytmus, do kterého kromě kolínek zapojuje i perfektní krouživé pohyby pánví (a já chytám záchvaty smíchu). A taky čtenářka z ní bude (už přesně ví, kde má v knihovně své oblíbené knížky, a jak nejlíp se jí u mě na klíně sedí, když jí čtu já, nebo ona sama sobě žvatlá) a zatím neroztrhla jedno jediné leporelo, jednu jedinou papírovou stránku, které tak ráda a téměř nábožně otáčí. A i na pravidelnou návštěvnici kaváren ji tipuju, celkem přesně rozezná hrnek na espresso od toho obyčejného, a nejlepší je, když jí z toho kávového dám jako napít a ona může udělat slastné ááach. Teď si uvědomuju, že nedávno se u našich vrhla na skleničku s vínem, maminka si ji naštěstí ubránila, Mišku jsme ale museli odtrhnout násilím. Ty geny, ty geny.


A nejlepší výsledek prázdnin je, že holky jsou čím dál víc parťáci. Miška chodí za Majdou jak ocásek a co udělá starší ségra, to se hned snaží zopakovat. Madlenka vždycky přiběhne s očima na vrch hlavy a sděluje, co už Miška dokázala: "Mamííí, ona už za mnou vyleze na skříňku... mamííí, ona už to umí spojit...mamííí, s Miškou budu moct za chvilku lumpačit!" Mamííí se právě toho sice trochu děsí, ale na druhé straně je hrozně ráda. A je velmi pravděpodobné, že příští prázdniny už budou hlavně v jejich režii.

pátek 4. září 2015

Půlhodina

Nějak naléhavěji teď potřebuju dobíjet baterky. Rozjeté, uplakané děti a blížící se zkoušky jsou docela spolehlivý žrout energie. A tak si vyhrazuju své půlhodinky. Půlhodina jiného časoprostoru, který plním mně milými věcmi. Třeba kapitolou z knížky, šitím (uklidňuje mě šustivý zvuk střihového papíru, křupání látky pod nůžkami i pravidelný tlukot šicího stroje), nebo lakováním nehtů a poslechem ticha (to je teď setrvale nedostatkové zboží).
 
Ale můj úplně nejlepší lék na přetlak je půlhodina pohybu v (pro mě) ostrém tempu. Nedávno jsem poprvé po dvou letech vytáhla kolo a ujela kolem 20 km. Včera jsem zase po víc jak čtvrt roce obula tenisky a vyběhla na své 4,5 km kolečko. Ani jedno není kdovíjaký sportovní výkon a v obou případech jsem se vrátila zplavená a rudá jak rajče, ale ten pocit a radost a čistá hlava!!!
Tak kam zítra?

***

Gladioly níže s textem výše úplně nesouvisí. A nebo vlastně jo, protože nákup řezaných květin je taky svým způsobem odpočinek a cesta do květinářství a zpět mi s kočárkem půlhodinu zabere. K mečíkům jsem obvykle lhostejná, a taky mi přijdou zbytečně velké. Ale zase, když se jim stonky trošku přistřihnou a vybere se ten správný narůžovělý odstín, tak vůbec nejsou marné. Navíc spousta zelené prý uklidňuje:).