Došila jsem slíbenou narozeninovou tašku pro mého staršího kmotřence. S jeho oblíbeným hrdinou.
Vzhledem k tomu, že pro Madlenku je něco jako hrdina sedmiletý Šimon (a pokud přestane mít rád Andrejku, tak si ho prý vezme), motiv "spajdrmenta" ji zaujal a chtěla o něm vyprávět. No, to bylo tak... mohla bych začít, kdybych měla aspoň mlhavé tušení, co byl tenhleten modročervený zakuklenec zač. Já, přiznávám, mám trochu hokej už v těch jejích Disney princeznách, kromě barvy vlasů mi přijdou všechny stejné, stejně stavěné, se stejným duchaplným pohledem a dvouřadým úsměvem. A taky přiznávám, že jsem zatím neměla moc chuť jim na chuť přijít, seznámit se, ztratit předsudky, a tak. Takže si je dost často pletu a ptám se pořád dokola, kterou zrovna myslí, což Madlenku zcela znatelně rozčiluje a v očkách se jí objevuje první jiskření typu "mami, ty jsi úplně nemožná". No co, je pravda, že já bych nejraději své děti obklopovala hračkami ze dřeva a papíru, ideálně takovými těmi trochu nedokonalými, které zároveň nutí pro hru zapojit fantazii. Ale taky musím být k sobě upřímná a přiznat si, že dětská radost mi za kus nějakého toho plastu ve výrazných barvách a (subjektivně) hloupém vzezření prostě stojí. A když k sobě budu ještě upřímnější, tak jako malá jsem taky toužila po všech lákadlech prvních porevolučních reklam, trávila hodiny hraním s twigginami a koukala na Gumídky nebo želvy Ninja (tady se moje maminka, vzpomínám, taky dost bouřila) a zdá se, že úplně ničivý efekt na můj vývoj to nemělo.
***Vzhledem k tomu, že pro Madlenku je něco jako hrdina sedmiletý Šimon (a pokud přestane mít rád Andrejku, tak si ho prý vezme), motiv "spajdrmenta" ji zaujal a chtěla o něm vyprávět. No, to bylo tak... mohla bych začít, kdybych měla aspoň mlhavé tušení, co byl tenhleten modročervený zakuklenec zač. Já, přiznávám, mám trochu hokej už v těch jejích Disney princeznách, kromě barvy vlasů mi přijdou všechny stejné, stejně stavěné, se stejným duchaplným pohledem a dvouřadým úsměvem. A taky přiznávám, že jsem zatím neměla moc chuť jim na chuť přijít, seznámit se, ztratit předsudky, a tak. Takže si je dost často pletu a ptám se pořád dokola, kterou zrovna myslí, což Madlenku zcela znatelně rozčiluje a v očkách se jí objevuje první jiskření typu "mami, ty jsi úplně nemožná". No co, je pravda, že já bych nejraději své děti obklopovala hračkami ze dřeva a papíru, ideálně takovými těmi trochu nedokonalými, které zároveň nutí pro hru zapojit fantazii. Ale taky musím být k sobě upřímná a přiznat si, že dětská radost mi za kus nějakého toho plastu ve výrazných barvách a (subjektivně) hloupém vzezření prostě stojí. A když k sobě budu ještě upřímnější, tak jako malá jsem taky toužila po všech lákadlech prvních porevolučních reklam, trávila hodiny hraním s twigginami a koukala na Gumídky nebo želvy Ninja (tady se moje maminka, vzpomínám, taky dost bouřila) a zdá se, že úplně ničivý efekt na můj vývoj to nemělo.
Daleko víc mě ale překvapil Madlenčin nový hrdina.
Včera ráno mi Majda důležitě sdělila, že mají ve školce pana prezidenta. "Jo, a jak se jmenuje?", ptám se a vůbec mi nedochází, že může myslet jinou, než nějakou školkovou funkci. "No přece pan prezident, a on bydlí na hradě a má tam rytíže, kteží nás ochraňujou. On má rytíže, mami! Jako princezna!" A vážnost výrazu a oči na vrch hlavy mělo to moje čtyřleté. Já chvíli lapala po dechu a přemáhala cukání v koutcích, protože tenhle hrdina podle všeho vznikl smícháním školkových poznatků o České republice (letos cestují po světě a každý týden probírají jednu zemi, odtud prezident), našeho povídání o svátku sv. Václava (odtud rytíři) a Madlenčiny aktuální princeznosvské mánie (odtud hrad jako sídlo nejvyšší a nejlepší)...
Cukání v koutcích jsem přemohla, stejně jako nutkání povědět jí něco o červených trenclích a virózní vratkosti kroku, jen ty rytíře jsem se jí pokusila upřesnit, a taky fakt, že pan prezident nebydlí na hradě napořád jako král, ale že je tam podle toho, jak si ho většina lidí vybere, a že my s tatínkem jsme vybírali jiného, ale víc lidí chtělo jej, takže musíme poslechnout. "Jo, to je jako když já chci brumíka, ale ty s tátou žekneš ne, a taky ho nemám," s pochopením demokratického systému voleb uzavřela rozhovor moje dcera.
***
A ještě ta taška pavoučího muže.
Látka, koženka, nažehlovací záplata a textilní fix.
Látka, koženka, nažehlovací záplata a textilní fix.
Žádné komentáře:
Okomentovat