Dáme jídlo?

Dáme!
Protože obsluha neodolatelná, prostředí domácí, nabídka pestrá a suroviny věčně čerstvé, bez - kalorií, lepku, laktózy, éček, glutamátu...
Nevíte-li si rady, projeďte prstem po přiloženém menu - hambungeu, uohuik i toustik s náplní dle popisu, nebo vlastní chuti...

... vám mišelinský šéfkuchař tak či onak naskládá podle svého vlastního (profesionálního) uvážení...

A s lehce italským přízvukem severozápadu Moravy vám sdělí, že objednaná bagetka s lososem, rajčetem a plátkem sýru neni dobuý, že hamburger s pořádnou flákotou masa a trochou salátu je přesně to, co v danou chvíli potřebujete.

A když s tou bagetou nepřestanete, můžete si to taky všechno nachystat sami... s černou olivou navrch, třeba.

Ale bohyně dřevotřískového vaření vám brzy promine. S něžným důrazem vás usadí zpět, připraví espeso...

...a na památku dokonce věnuje váš profi portrét.

Chodíme sem často, od Vánoc skoro každý den a ještě dlouho budeme.

Doporučuju:).

Úschovna

Včera jsem si tu psala o sněhu a dnes prší do mlhy, ale nevadí.
My s Miškou, na víkend samojediné, protože Peťa s Madlenkou byli na návštěvě u chomutovské prababičky, jsme si to venku užívaly i ve smutně břednoucím sněhu. Jen příště bude lepší navršit na sebe něco bezpečněji nepromokavého.
***

Nepromokavá cestovní úschovna na hračky pro malou Emmu. Z kočárkoviny v sytých růžových tónech na šedém podkladu.

Velká, dvouvrstvá, na zip, vyztužená. Měla by hodně udržet a leccos vydržet.

A až jednou půjde malá slečna dvounož, tak i mini stahovací pytel na záda - na tu životně nejdůležitější hračku, která by měla být kdykoli po ruce a přístupná.

Vše ušité a předané už na podzim. Letí to.

***

A jak moc to letí jsem si znovu uvědomila dnes odpoledne. Uklízela jsem v Binčusu, našem skladu a materiální třinácté místnosti. Michalka mi dělala společnost. Povídaly jsme si a mezi řečí řešily péči o jedno z jejích mnoha miminek. Dávala ho do velkého sporťáku, krmila, přikrývala... až nakonec se na už dlouho nepoužité vozítko vyšplhala, jako že ona sama je to nemluvně. A když jsem jí tak po chodbě vozila sem a tam na procházku, zpívala ukolébavku a konejšila, že všechno je dobré a může spinkat, přešlo mi to z úsměvného okamžiku do lítosti. Že ze svých dvou skutečných miminek v tomtéž kočáru mám mrknutím oka slečny, že si spoustu okamžiků z toho bleskového letu pětilety bez fotek  a zápisků skoro nevybavuju, nebo jen zkresleně. Že se to nevrátí...

Potřebuju velkou úschovnu do úschovy.



Sněhulák

Zima, že zapadne i sněhulák.

Ta letošní je přenádherná. Dokonce i uprostřed města.

 

Proto když koncem týdne opadly chřipkové teploty, vytáhla jsem holky na zdravotní zahradní přestávku. Že jako konečně postavíme toho sněhuláka. Hurá, jupí, sláva, provolávaly rekonvalescentky. Jenže u nás to je tak, že Madlenka je na projekty, Miška na procesy, a já pak na ty nudné šolichy mezi tím a okolo. Takže zatímco jsem zabořená ve sněhu plácala a kutálela těžké sněhové koule desetkrát osmi metry dvorku, Madlenka brzy zaujatě luštila bílé otisky našich podrážek, aby se záhy, po náležitém delegování úkolů (A ten sněhulák by měl mít xyzž, nezapomeň...) a s tichostí indiánských mokasín odebrala zpět do tepla k pohádce. Michalka sice celou dobu zodpovědně střežila dva mrkvové nosy, kterými jsme měly završit naše genderově vyvážené dílo, ale co je kořenová zelenina proti sněhovému vaření a hraní si na maminku s minisněhuláčím miminkem ve vločkových peřinkách.

 

 

Ale závěr k všestranné spokojenosti. Mám te uáda Ouafe...

Jo, a máme i vlastní sjezdovku - na bobech záludný Kitzbühel pro statečné, pro ty ostatní Červenohorské sedlo na pytel.

***

Pravda, aktuální oblevou přišel sněhulák o větší část svého já a alpský velikán taje na mírnou pahorkatinu, ale předpověď je dobrá. A já se na to bílé znovu a ještě aspoň měsíc těším.

Off...line

Naladění týdnů předchozích.

Leden ve znamení znovupoznání jak vratké to se mnou je. Jak si umím sebevědomě stavět balanční kostky vzhůru, a pak stačí jedno, dvě nevyžádaná drcnutí a všechno letí dolů. Divný hluk... A nejpitomější je, že objektivně a zvenku si absolutně nemám na co stěžovat, že všechno je to v mojí hlavě, protože příčiny byly, jsou a budou, a tak...

... a tak jsem moc ráda, že mám oporu mimo sebe a vedle sebe. Peťa za to dvojité, dvojitě naložené žuchnutí zaslouží metál.

... a tak jsem ráda za ty malé a veledůležité okamžiky, které jsem si přes subjektivní únavu nezvládla zapsat. Třeba tak osvěžující víkendový výlet do Prahy s Madlenkou. Dobré pro obě, být jen samy dvě, spolu, povídat si, kreslit, luštit, číst a opravdu hodně se smát. A případně hned na začátku cesty tiše do okna rozchichotat i polovinu otevřeného vagónu číslo pět, když moje malá slečna při průjezdu prvním tunelem nadšeně zvolala: "Mami, to je tma jako v p....(poměrně dlouhá pauza) ytli. (plus mé úlevné vydechnutí)... a návštěva výstavy lega (za mě nic až tak moc) a holčičí oběd v restauraci, během kterého člověk uprostřed prostřených talířů poskládá celého elfího draka s příběhem místo dezertu ke kávě... Tohle všechno má cenu zlata.

... a tak(y) je lepší se vyspat, než vypsat, a pak se najít hlavně v reálu.

Pro začátek února loňské sněhy vánočních dárků pro kamarádky a jejich nejdůležitější. Pro začátek dál už jenom obrazem.