sobota 4. února 2017

Off...line

Naladění týdnů předchozích.
Leden ve znamení znovupoznání jak vratké to se mnou je. Jak si umím sebevědomě stavět balanční kostky vzhůru, a pak stačí jedno, dvě nevyžádaná drcnutí a všechno letí dolů. Divný hluk... A nejpitomější je, že objektivně a zvenku si absolutně nemám na co stěžovat, že všechno je to v mojí hlavě, protože příčiny byly, jsou a budou, a tak...
... a tak jsem moc ráda, že mám oporu mimo sebe a vedle sebe. Peťa za to dvojité, dvojitě naložené žuchnutí zaslouží metál.
... a tak jsem ráda za ty malé a veledůležité okamžiky, které jsem si přes subjektivní únavu nezvládla zapsat. Třeba tak osvěžující víkendový výlet do Prahy s Madlenkou. Dobré pro obě, být jen samy dvě, spolu, povídat si, kreslit, luštit, číst a opravdu hodně se smát. A případně hned na začátku cesty tiše do okna rozchichotat i polovinu otevřeného vagónu číslo pět, když moje malá slečna při průjezdu prvním tunelem nadšeně zvolala: "Mami, to je tma jako v p....(poměrně dlouhá pauza) ytli. (plus mé úlevné vydechnutí)... a návštěva výstavy lega (za mě nic až tak moc) a holčičí oběd v restauraci, během kterého člověk uprostřed prostřených talířů poskládá celého elfího draka s příběhem místo dezertu ke kávě... Tohle všechno má cenu zlata.
... a tak(y) je lepší se vyspat, než vypsat, a pak se najít hlavně v reálu.

Pro začátek února loňské sněhy vánočních dárků pro kamarádky a jejich nejdůležitější. Pro začátek dál už jenom obrazem.





Žádné komentáře:

Okomentovat