Tak jaro...

... přijímám.

I když osobně tíhnu k podzimu a zimě (protože žádné alergeny, upocené horko, polétavý hmyz, můry po soumraku, a tak).

Tak jaro přijímám a tematicky vítám milovanými tulipány a oblíbenou modro-růžovou na nové látce, před kterou jsem při nákupu jednoho jediného chybějícího komponentu zapomněla zavřít oči. Tenhle kanafas mi sice lehce evokuje venkov, což není úplně můj šálek kávy, ale je to vítaná změna. Jaro je pro mě chvilkový úkrok od přísné geometrie a jasných forem, velký úklid a třídění kolem sebe, které si pak přenáším sama do sebe, čas od času je dobré vymést pavouky i ze všech koutů duše. A taky zahrada, dnes stromově ostříhaná (jabloň šla skoro na mikádo, tak snad mi to v týdnech příštích neotluče o hlavu), zametená, načechraná. I větší část utiskovaných pokojovek odpoledne dostala nově svěží pokojík a stanoviště. A holky stavěly první letošní tunely v písku, skákaly prvního letošního panáka, prvně letošně rozjížděli zarezlá kolečka koloběžek a kol. A jo, je to fajn, ty neorganizované, nečasované pobyty venku. 

Tak, jaro,... vítej.

A ještě z poličky zavěšená "sušenka" - zakonzervované loňské jaro a léto, všechny větvičky s nějakou hezkou vzpomínkou, moje sbírka (K)kytice.

***

Ale sladkou tečku za zimou jsme udělali náramně, namísto mořské letní dovolené. Minulý prázdninující týden ve znamení lyžařské radosti na kupodivu poloprázdných svazích oblíbených rakouských hor a výsledný obrovský sjezdový pokrok obou holčiček. Letos už - už žádné čekání pod svahem na vystřídání, plužení na rovině, hodinové manévry pro půlhodinu prkenného snažení. To všechno se sečetlo a letos poprvé jsme několikahodinově svištěli dolů jako rodina. Našla jsem si pět let starý příspěvek - klik tady - z Madlečiných (nemůžu uvěřit, jak od té doby vyrostla, vyspěla, změnila se) prvních lyžovacích pokusů, Dolomity ještě v rámci dojezdové pohody neproběhly, ale našli jsme krásnou alternativu. Pravda, Mišku, a návazně nás všechny, sužovaly její obnovené nepředvídatelné záchvaty vzteku čertvízčehoapročazas, ale to se brzy zapomene. A zůstane jen moc fajn pocit z prodlouženého pohledu na padající sníh, ostré vrcholy hor a obroušeně laskavý pocit bytí spolu.

Of(f)ka

Když jsme si tuhle chatku v krásných horách za humny loni na jaře pořizovali, Madlenka ji pojmenovala Ofka.

Podle mě to jméno sedí náramně, pro sebe k němu v duchu přidávám ještě jedno f. 

Prostě off - absolutní vypnutí.

O chatě jsme v různých úrovních reálnosti, reality a vědomí uvažovali od Miščina půlročního života. Protože trávení léta s dětmi. Protože možnost zasněžené zimy (pro mě hned po podzimu nejkrásnější roční období) a lyžování, ve zbytku roku pak toulání se po lese, čistý vzduch. Protože dojezdová vzdálenost do hodiny - tak akorát, aby si člověk připadal, že někam odjel, ale aby se zároveň mohl kdykoli bez průtahů vracet. Protože bezprostřední a všedními nutnostmi nerušená blízkost s mými nejbližšími, hraní her, výtvarničení, rozhovory o ničem i o tom nejpodstatnějším, čtení těch nejdelších pohádek a následné usínání zároveň s dětmi (pro mě poslední dobou natvrdo až do rána a bez procitnutí na převlečení se do pyžama) - prostě pro všechno, co jsem na mateřské postupem času brala jako místy protivný stereotyp a co si teď, při šílené rychlosti pracovního a školkového života, s láskou připomínám, odchytávám, užívám... Protože já pro odpočinek potřebuju odstup a změnu prostředí hlavně. Protože odpočinek je pro mě tvoření a přetváření.

Pro všechno zmíněné a pro to poslední obzvlášť jsme celkem brzy zavrhli novodobé (ty původní jsou krutě nedostatkové zboží, případně v krutě beznadějném stavu) roubenky. Jednak vadily cenou, ale taky mi přijde, že přes všechnu snahu se jejich alpinismus do Jeseníků prostě nehodí. No a hlavně, nebylo by na nich co - v mezích reálných schopností  a obyvatelnosti - opravovat. A tak nakonec shodou okolností a Peťovy pozornosti máme tu naši Ofku. V létě ještě využívaná v původním plném vybavení. Od podzimu už ale postupné třídění, opravy a úpravy - protže i když přebíraný stav by k pro využívání stačil na dlouhé roky, pro užívání si vlastního potřebuju mít věci podle svého, po svém a po našem. Nakonec jsem ráda za Ofčino narození v devadesátkách minulého století, protože tu žádné genius loci roubených staveb nemám potřebu udržet  (protože mi vlastně ani není vlastní). A tak si tu teď můžu dle libosti brousit, obkládat, lepit, vrtat, řezat, šroubovat, tmelit, natírat, pilovat a plánovat. Projektů klidně na desetiletku dopředu, a to vše při konejšivém vědomí, že nedodělané vydrží než bude čas, že před tím zvládnu bez výčitek zavřít dveře. 

***

Vizuálně první ze čtyř téměř dokončených místností. Nejdřív jsem si představovala, že Ofka bude takový protipól našeho domu, barevně hýřivá. No, nešlo mi to. Asi dokud mám možnost a výsadu prožívat si barevnost dětského světa, prostě pro tento čas potřebuju neutrální, bílo-šedo-modré zakotvení, odrazový můstek pro všechno. Takže nově v obývacím prostoru máme:

• laminátovou podlahu v chladnějším tónu dubu - ten nahradil naoranžovělý odstín buku
• stěny v čistě bílé a staré palubky v barvě téhož... původní dřevěné schodiště zbavené koberce a ze 2/3 vrstev nátěrů a chemoprénu ještě čeká na finální zásah nátěrem do šeda
• komoda z masivu z mého dětského pokoje, kterou jsem jen zbavila zažloutlého laku a natřela, plus kožené úchytky z IKEA
• šedá pohovka a našité polštáře z mých srdcovka látek
• do kontrastu nový potah starého křesla a zbrusu nový velký koš na hračky = opakování milovaného geometrického vzoru, dvakrát na malé ploše stačí
• znovu ikeácký stůl a krabicové poličky jako mini-knihovna - bez knih pro mě není žádný obytný prostor kompletní... a já tady mám i čas dokonce i na čtení, jupí
• za oknem zasněžený výhled

Ještě toho tolik čeká na proměnu. Já čekám a těším se spolu s tím. Přes zimu jsem tu ale nic moc nedělala,  odpočívala, byla jsem v totálním off režimu.

***

Pravda, tentokrát jsem to své off trochu porušila a s sebou si vzala taky kus své reálné i virtuální práce, holt termíny a povinné odvody se na jarní prázdniny neptají. Ale stejně. Pořád se můžu hned z brzkého rána (díky našim ptáčatům), před nazutím do lyžáků (ještě pořád je tu sníh), s hrnkem horkého černého čaje v jedné ruce a s voňavým espressem v druhé (můj dvojboj ideálního začátku dne) koukat z okna na oblé vrcholky hor. A jsem tak zvláštně klidně spokojená. A ano, šťastná. 

Mé druhé doma.

Pyžamožrout

Jóóó, konečně i něco pro dorůstající mužské pokolení.

Pyžamožrout na ráno, měkký polštářek na noc.

Moc příjemná vánoční zakázka, barvy a hlavní tvar na přání, zbytek už byl na mně.

A hrozně moc mě to bavilo!

Rozměrově je tenhle nenasyta cca 35 x 30 cm. Materiál bavlna, úplet, minky, fleece, semiš. Po celé přední ploše je kapsa na zip, která bez problému spolkne pyžamko všech dětských velikostí. A když ho otesánek večer znovu vyplivne, může na jeho stále měkkém, dutým vláknem vycpaném tělíčku dítko krásně odplout do spánku. Do kštice ze zapleteného úpletu jsem přišila i poutko pro případnou potřebu zavěšení. Dlouhé, měkce vycpané ruce pro objímaní i frajerské založení.

Tohle šití pro mě byla obrovská radost a zároveň výzva, protože já jsem (díky ženské převaze v užší i širší rodině, u kamarádek...) zajetá spíš v tom dívčím světě víl, kouzelných bytostí, sem tam lehce emancipované princezny, panenek.  Takže vytvoření něčeho klučičího (neutrálního) byl neustálý vnitřní rozhovor, jestli už to je dost pro kluky a ještě není příliš děsivé, a tak. Ale s úsměvem od ucha k uchu jsem si po delší době užívala promýšlení a vyváření něčeho nového.

***

Nastřiženy mám ještě dva žravé polštářky pro své holky, ty ovšem budou znovu ve výše zmíněném dívčím módu. Všechno chystané v nejvyšším stupni utajení, po nocích, pro mé děti bez sršní etikety. Protože Madlenka i Míša mají oči všude, protože Majda už má dost smysl pro detail, tak ať nám ten Ježíšek ještě chvíli vydrží.

Ale kdyby byl zájem, můžu pod stromeček a za zaváděcí cenu 500,- rovných (+ případné poštovné) ještě pár kousků pro kluky i holky stihnout, stačí mi napsat :).

Sponkovník

Tohle mě vůbec nenapadlo.
A přitom mám doma jednu dlouhovlasou princeznu (ta druhá by jí mohla být, kdyby se hřeben, sponky a mytí hlavy nerovnaly moderní podobě středověké tortury - tak je na kluka k oboustrannému příměří, spokojenosti, vyčkávání).

Králík jako sponkovník.

Protože Jitku to napadlo. Pro mladší holčičku panenka, pro starší dlouhovlásku nově držák na vše potřebné, co vykouzlí Elsu, Annu, Růženku, nebo prostě jen normální účes, který neleze do očí.

Délka od hlavy po paty cca 55 cm, z toho zhruba 30 cm nohou, zavěšení na jeden háček, hřebík, kliku od dveří.

Nožky z popruhů, břicho na zip, patentky na prodloužených tlapkách, protože...

Na nožky sponky, do břicha gumičky (na uši - co se nevleze, nebo je pravidelně používáno), na tlapky gumky z téhož důvodu, případně na slušivé čelenky.

Zkrátka králík na a pro mnoho způsobů.

***

Nám v koupelně už pár let visí sponkovník od kamarádky. Krásný a o něco větších rozměrů, než je tento, nicméně stále naplněný k prasknutí... Čas od času chytnu třídící záchvat, zoufalou snahu najít pár... Devadesátiprocentní marnost (jako když Péťovi ze stejného zoufalství koupím dvě sady dny nadepsaných ponožek a po týdnu držím v ruce single pondělí a sobotu)... Ale za ten prchavý pocit uspokojení z řádu a pro radost dětských oček, že něco v okachličkovaném světě dospělých je jen a jen jejich, ten sponkovník, myslím, stojí. Aspoň u nás.

Ladící

Závěr loňského roku a ten letošní je o miminkách - a to ještě zdaleka nejsme ve finále přátelského očekávání. Z každého mrněte jsem rozněžnělá, na každé pochování se hrozně těším... A se stejným uspokojením ty uzlíčky zase vracím do bezpečné náruče rodičů. Protože i přes pochopitelné záchvěvy nostalgie už tak nějak cítím, že tuhle etapu potřetí vědomě začínat nechci.

Do čeho se ale pustím ráda, při plném vědomí a kdykoli, je třeba taška na kočárek.

Komplet pro kamarádku.

Barvy přesně ladící s odstíny dvoustopého vozidla. Látka v cik cak vzoru, který narovinu patří k mým nej. Kvůli aktuálnímu rozpoložení jsem si se šitím dala až nepěkně načas, ale aspoň jsem se touhle hravou kombinací mohla těšit o trošku déle.

Taška ve velikosti 45 na 40 na 9. Velká vnější skrytá kapsa. Na peněženku, očkovací průkaz, mobil, nebo útlou knížku, když by náhodou malý poklad venku spal. Přichycení ke kočáru prodlouženou karabinou do spony. Posuvný popruh přes tělo uzavřený malou vychytávkou proti třepení nylonu - kovovou koncovkou, tohle se mi líbí moc.

Podšívku jsem původně chtěla udělat z kočárkoviny. Ono by to bylo hodně praktické, kdyby praktickou vnitřní látkou byla i ta kočárkovina. Jenže ona nejde dost dobře nažehlením vyztužit, takže kapsy se mi pak kroutily a vnitřek nehezky deformovaly. Po druhém párání šel celý původní záměr do pytle  (na odstřižky) a já sáhla po lehce kontrastní bavlně. Kapsy (menší na plenky, ubrousky, krém a velkou na přebalovací podložku) jsem ještě olemovala nejnovějším "objevem" svého šitého života  - pružným šikmým proužkem. Hezky vypadá, úžasně se s ním pracuje a nakoupila jsem si ho v různých tónech na několik metrů dopředu - takže se ho teď plánuju propašovat na kde co.

K tašce patří obal na obal. Protože originál termoobal na láhve by měl ladit s originálem tašky, to dá rozum.

A na závěr obal na telefon, protože nechat mobilní zařízení třeba v červené už by byl skoro barevný zločin.

A znovu zajíc

Mám týden ve znamení zajíců.

K plyšové verzi v pátek přibyly jarní dekorace ze dřeva a dnes finále v podobě velikonočních balíčků pro mé dvě starší neteřinky.

Krásně rychlá a jednoduchá záležitost - návod tady a střih přímo tu.
 

Materiál plsť/filc, kousky barevné bavlny na uši, bavlnka na vyšití + mašle v jarních barvách.
Oba díly jsem (rubem na rub) sešila na stroji, ale velkou výhodou je, že jdou celkem rychle spíchnout i v ruce. A když na to přijde, filc je docela dobrý kamarád i s textilním lepidlem, takže je možné jehlu nechat odpočívat v jehelníčku úplně a obličejík vykroužit třeba fixem.  

K originálnímu pdf střihu jsem se dostala až po ušití svých dvou kousků, to když jsem se znovu probírala a kochala blogem MerMag (hrozně se mi "u ní" líbí) a projížděla i komentáře pod odkazem. Proto je pytlík v mém podání o dost šišatější a o něco větší. Ale aspoň se tam toho hodně vleze, a otvorem mezi ušima může prostrčit ruku i maminka, a trochu tak dětem odlehčit od sacharidové zátěže.

 

Malé narcisky jsem dostala od kamarádky k svátku. Čímž mi dochází, že jsem včera trochu kecala, když jsem tvrdila, že jaro u nás doma nemá barvy. Takže máme v květináči tady tu žlutou a mně každý pohled na parapet o pár stupňů zvedá náladu. 

Tak šup, jaro, ať už jsi tu!

Ko-mix

Když občas přijde něco jako "k.o." pocit. Třeba jako takové to do zblbnutí opakované navíjení jedné pásky, abyste po vložení do kazeťáku zjistili, že jste ani ne v půlce před hledanou písničkou, nebo třeba u úplně jiné skladby, na jiné straně. Když máte nutkání s milou kazetou praštit a vrátit se k LP nebo posunout na nějakou jinou úroveň... Jenže tu kazetu držíte v ruce z určitého důvodu, je vaše a všechno, co na ní je, máte vlastně rádi a je pro vás důležité.

 

A když zrovna nejsou na nějakou dobu dostupná jednoduchá mechanická ramena s jehlou, ani digitální hudba budoucnosti, tak je dobré pořídit si třeba mix věcí, co vás rozveselí "komickou písní proti trudomyslnosti" (jak říká klasik).

 

Třeba v podobě ladící kabelky, kosmetické taštičky a obalu na telefon. V pestrých barvách, tematickém vzoru a modři moře dovolenkových ostrovů.
 

 

Taška primárně na rameno, na nošení čtiva vlastního i úředníků. Vše bezpečně schováno zapínáním na zip. Podšívka v zářivé růžové a na ní snadný přechod ke kapsám přes černobílou zebru. Pružné poutko na mobil či klíče. A pro případ ramena ohrožujícího nákladu nebo potřeby volných rukou je tu pojistka v podobě popruhu přes tělo.

Kosmetická taštička s kazetovou nášivkou, poutkem a jednou vnější kapsou na magnetický druk kopíruje v menším to větší výše zmíněné.

A ještě obal na mobil dvojitě vyztužený měkkým vlizelínem. S vyšitým nápisem - můj amatérský pokus o odkaz na majitelčinu oblibu komiksů.

Majdi, ať se ten mix krásně nosí, baví ... a vše kolem ať se navíjí jen a jen tím správným směrem.