pondělí 16. května 2016

Pěší

 Nedělní procházka kousek za městem.
Malý test, kolik už nejmenší člen výpravy ujde.
A ujde toho na své necelé dva roky docela dost. A dokonce vesměs drží kurz, tempo i náladu:).
 
 
Zblblá městem a herně vybavenými zahradami babiček jsem si trochu říkala, jestli to holky bude jen tak nalehko bez dětských lákadel bavit. Ukázalo se, že naše dítka jsou městem zblblá ještě o něco víc. Tam venku, na vzduchu, na loukách, na pěšině i v lese bylo tolik přirozeně/přírodně poutavého, až měly oči navrch hlavy. Madlenka se ptala na jméno kdejaké kytky nebo stromu (pro příště si nastuduju nějakou encyklopedii rostlin v kostce),  brouci a jiná havěť ji fascinovali. Miška si většinu času držela svou poker face, ale bez přemlouvání se přidávala ke všemu, co jsme se starší ségrou vymysleli. Třeba v podřepu pozorovat ploštice - Madlenka s nadšením, u Mišky jsem si ale nebyla jistá, jestli přežijí.
 
 
Se stoupajícím terénem bylo třeba zapojit trochu víc fantazie. Prozkoumat velehory z bludných balvanů (jeden z nich měl i skalní rozestup pro "trpaslíky nebo barbíny"), nahlédnout do pařezových obydlí skřítků, nebo zapsat se oblázkem do návštěvnické knihy těstě na úpatí kopce s hlavním cílem cesty - něco co kdysi byla zřícenina a ještě dřív možná nějaké sídlo.
 

Úplně nahoře už Madlence, rozehřáté krkolomným výstupem, jela představivost sama. Našla si trůn královny, viděla komnaty, víly, hluboké příkopy, kam házeli zpupné rytíře, i tajemné strážní věže z pařezů, do kterých vstup hlídají osminozí zbrojnoši se svými sítěmi.
 
 
Krásně se nám prošlo.
A příště zas někam do lesů, do kopců, pěšky a s dětským světem.

 
 
 

Žádné komentáře:

Okomentovat