Jsem ráda, že letošní rok končí.
Mě dosahující první vážnější kotrmelce v nejužší rodinné konstelaci, první vážné vnitřní zhodnocování co, jestli a jak dál; vážné nehody mých blízkých; stále trvající boj jedné z mých nejbližších kamarádek se zákeřnou nemocí...krom posledního všechno nakonec vlastně dopadlo dobře, jen přetrvával takový ten pocit, kdy něco chvíli co chvíli chytne člověka pod krkem, chvilkové bezdeché kopání nohama ve vzduchu, pak chvilkově pevná zem, nádech a znovu dokola totéž a člověk podvědomě čeká, co ještě.
A to jsem si sem tak moc chtěla psát ty krásné a důležité věci, a že jich bylo spousta. Vůbec mi to nešlo, tak aspoň ve zkratce teď.
Madlenčin první skautský tábor - přes úvodní slzičky zvládla svůj samostatný týden v šesti letech krásně, pro mě nejpomaleji ubíhající minuty, hodiny, dny v životě. Ona vůbec během letoška neuvěřitelně povyrostla, vyspěla, srovnala se. Každodenní přešlapy se smrskly třeba na týdenní, roste z ní slečna, sice s hlavnou plou bláznivých nápadů v imaginárních oblacích, ale už se nám občas podaří i rozumové spojení v rodičovských nížinách. První školní den, školní pololetí. Nevěřila jsem, že ten režim bude s nástupem školní docházky pro celou rodinu taková změna, ale je - mimimálně logisticky. Madlenčin nástup do ZUŠ na flétničku a, dovolí-li zoubky, později na jí vybranou trumpetu. Je to zvláštní pocit a zároveň moc hezký pocit, když do té samé instituce (provztekané, prosmáté, méně i více ladící... a v závěru místa, kde jsme se s mužem v orchestru/junior big bandu seznámili) najednou chodí vlastní dítko.
Michalčin rok byl dlouho a toužebně očekávaným přerodem s dost vypjatého období vzdoru s nevypočitatelnými záchvaty vzteku několikrát denně do běžné vzteklosti dané povahou (v určitých ohledech jsme si tolik podobné. Michalinčino postupné osamostatňování a její vnitří přerod z malé holky na slečnu, sama v tom ještě nemá úplně jasno, ale už se to klube. První školkový rok, kdy už není spolu s velkou ségrou, dost jí ze začátku chyběla, dost slziček proběhlo, ale zvládla to a další její osobní dobrá cesta... a jakou má radost z chození do vlastních kroužků.
U mě osobně krásný jarní výlet s mými třemi gráciemi z výšky do Budapeště (o tom tu mám, myslím, někde článek ve stavu konceptu). Radost z učení v kurzech a obrovského štěstí na skvělé lidi v nich - hodně mě obohacují. Mé šití hezky povyrostlo, před Vánoci až do pocitu, že na jednoho člověka je toho pár metrů nad hlavu. Jsem ráda a jsem hrdá. A taky krásná rodinná letní dovolená na klidném místě našeho milovaného Řecka - minimum turistů, maximum odpočinku.
A teď ty nejpohodovější a nejzasněženější vánoční svátky a konec roku, co pamatuju. Naše Offka v horách té speciální náladě a pro mě vnitřnímu zklidnění pomohla snad úplně nejvíc. A taky jsem si uvědomila, že je to byly za posleních 7 let první opravdu sváteční Vánoce, první sváteční Štědrý den, kdy jsme byli všichni tak nějak naladěni na stejnou vlnu a potřeby jednotlivců se daly sladit na stejný čas...
A venku teď zase a pořádně sněží a krb a světýlka a zklidněné děti... dohromady nejlepší podoba mého druhého nejoblíbenějšího ročního období. Je mi útulno na duši a do nového ročního odečítání si přeji (zcela bez předsevzetí):
přenést a udržet si tenhle pocit,
pochopit význam toho letošního smýkání,
poučit se, zkusit to jinak a líp,
zklidnit se,
a hlavně být - jen tak, tady a teď, být pro své blízké, pro sebe
Děkuji!
Takže, letošku ahoj a Pf 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat