Milé dámy...

... deset z deseti nutričních poradců potvrzuje, že snídaně je důležitá. Stejných deset (i přes započatý masopust) souhlasí, že pyžamo se do zakázaných potravin nepočítá.

Všemi deseti tak lze našim dívčím dítkám doporučit milé dámy pyžamožroutí.

Hani, moc děkuju za impuls k další šité lásce pro děti (spolu s králíky a sponkovníkem)! Protože tento polštář s kapsou na pyžamo je nejen užitečně naučný pro úklid pyžamek, ale i baví. Teda mě určitě. Proto se z Hankou prvotně zadané varianty pro syna - kuk tady (a pak několik jiných provedení v pyžamožroutím albu na facebooku Sršení) - vyvinula i verze pro dcery, na zkoušku a pro změnu pro ty mé.

Takže v rámci testovacího modelu pro Mišku - místo bujné čupřiny korunka, místo vatelínem vypaných svalů na založení schopných pažích sepnutelné ručky. Troška krajky, dlouhé řasy, nosánek (jako) vyšitý a barevně odpovídající aktuálním preferencím majitelky.

Ovšem to neznamená, že jsou holky jen bezbranná a bezzubá stvoření, aby bylo hned po ránu jasno. To víme, to známe. Korunka ne-korunka. Ve fialové ...

... a dokonce ani s převahou růžové. Mimochodem jsem ještě donedávna nevěděla, že dříve byla převažující barvou pro miminka-kluky právě tato, přičemž holkám jako značení oblékali převážně modrou. Prostě stereotypy třeste se.

Foto pyžamožroutky naší Madlenky - noční obleček ve velikosti 122 slupnut jakoby nic, holky šikovné.

A na závěr ještě provnání sil a velikostí na mých vlastních modelkách v čase čerstvě předvánočním... Miška na svých měkce bosých tlapkách neslyšně doběhla Peťu v našem "skladu" ve chvíli hledání nových baterek do některé z bláznivě hlučných hraček a při té příležitosti objevila i zamýšleného Ježíška. Ve světle přímého dotazu "Čo to je?" už nešlo s krátkodobou omezeností 3,5 leté paměti počítat, takže neplánovaný ranní dárek od maminky pro obě. Vlevo s člověčí velikosti 110, vpravo 122. Pořád je kam růst a ještě pořád to stačí.

***

A pod čarou snad ještě k těm streotypům, a tak. Zážitek z dneška, celkem se hodí. Čerstvý sníh, čekání v koloně na výjezd z parkoviště u místní sjezdovky, kolem pěti minut snažící se pán ob auto přede mnou vyjet do prudšího kopce se zledovatělým podkladem. S dalšími lidmi pomáháme rozlačit. Po mé poznámce, že není s pohonem na dvě kola před zlomem nejlepší nápad přidávat na plynu a bylo by fajn zkusit to spíš  vzít víc po zasněžěné a nerozježděné krajnici, jsem z naštvaného bručení a pohledu daného řidiče celkem fyzicky cítila všechen ten antagonismus vůči růžové, krajkám, slabým (nejen) pažím a princeznovským korunkám svého pohlaví. 

Vřelo to oboustranně. 

Jeho závěrečné mlčenlivé uhnutí autem, můj adrenalinem napumpovaný, lehce prokluzující výjezd napoprvé. A ve zpětném zrcátku pan řidič vyjíždějící na chlup stejnou trasou... 

To není o plácání sama sebe do ramen, jen že nutně nemusí být tak důležité barvy, jako spíš cesta.

Oboustranně.