čtvrtek 3. listopadu 2016

Na zimu

Zima za dveřmi. Děti taky. Teď navíc v novém, zatepleném oblečení.
Snaha o přirozené nafocení s povětšinou rozostřeným výsledkem. Jsou pořád v pohybu a já ještě na foťáku nenašla čudlík na sportovní nastavení.


Tak aspoň jeden záběr, kdy jsou z profilu i z ánfasu vidět oba kusy (oděvu).
Dvouvrstvé čepice a nákrčníky, zvenku úplet, zevnitř fleece. Zvětšovala jsem část střihu z kojeneckého kloboučku, což bylo hodně proměřování a přepočítávání, a i tak jsem to trochu přestřelila. Původně zamýšlená velikost pro Mišku skončila na Madlence, a to s pořád trochu volnějším obvodem. Čepky mají jen jeden šev vzadu a jsou malinko delší, předpokládala jsem, že se lem bude ohrnovat. Nebude, není zájem.
Lítačkové kalhoty ze zimního softshellu s nápletem v pase a na nohavicích. Skvělý materiál na sychravé počasí, hřeje, neprofukuje, dobře odolává vnější vlhkosti i tvrdým dopadům při zakopnutí (obojí v reálu mnohokrát ověřeno).
Barvy a vzory si vybíraly holky samy. Vlastně celý stajling byl v jejich režii, mé slovo s přibývajícím časem povážlivě ubývá na váze.

 
Nevím, jak je to jinde, ale u nás je oblékání velké téma. Hlavně po ránu. Naše rána bývají stereo a stereotypně napjatá. Ono je totiž jedno, jestli vstaneme na čas, o pět, deset, třicet minut dřív, nebo i kdybychom na krásně zaspali, ranní itinerář se pravidelně hroutí v momentu oblékat. Naučila jsem se ošacení s Madlenkou dopředu konzultovat, ale stejně je ta hromádka ráno blbě a musí si všechno znovu vybrat sama, nejlépe stylem na podlaze mám o oblečení ze skříně větší přehled. Následuje dohadování o vhodnosti barev, vzorů, materiálů, termoregulačních vlastnostech s ohledem na meteorologické podmínky za okem (to je občas na podporu mateřských argumentů nutno dokořán otevřít), účelu, atd. Pak oboustranné žalostné kvílení, vzteklé vrčení, podupávání. A pak jakástakás dohoda. Minuty do odjezdu běží. Interval zdvíhání rodičovských ukazováčků směrem k hodinovým ručičkám se zkracuje... A Madlenka sedí polonahá na gauči, s ponožkou v ruce a se zasněným pohledem na protější zeď. Miška je zatím mírnější, protesty se omezují na au, šktí, tačí, neci, ale většinou se s ní dá domluvit (v krajním případě přeprat)... No a pak snídaně, zuby, batohy, a už fakt honem jdeme... Načež Madlenka v chodbě pronáší ještě si musím... Rituály jsou prý zdrojem jistoty, bezpečí, no nevím. Ale že je to tak i jinde, že jo :)?!


Žádné komentáře:

Okomentovat