pátek 22. dubna 2016

Promítání

Nečekala jsem, že to holky tak chytne ... a nepustí.
Baterková promítačka na baterky od Moulin Roty - koupeno, jak jinak u mě, v Hračkotéce. A to jsem se původně jen začala poohlížet po letních narozeninových dárcích pro Mišku a jednom svátečním pro Majdu. Nakonec přišla celá krabice nádherných věcí a, jak jinak u mě, nevydržela jsem se vším čekat do července.



Holky se v úterý na krabičku vrhly, sestersky poškorpily a vítězná starší a silnější osůbka se po krátké instruktáži na dobrou půlhodinu zavřela do naší bezokenní koupelny, kde ji nikdo nesměl rušit - "Mamí, podívej, co tam je, ale NEOTVÍREJ!!!". Baterka, mechanismus, "kouzlo" a příběhy - prostě všechny Madlenčiny nej v jednom.



Tahle konkrétní promítačka obsahuje tři "kotouče" (roční období, pěstování mrkve a krmení zvířátek sklizenou úrodou). S Miškou zatím jednoduše pojmenováváme, co na tom kterém obrázku je. Madlenka ale odložila své předspánkové čtení pohádek a v postýlce musíme nad hlavou promítat jednotlivá políčka a vymýšlet k nim děj, jména postav, jejich věk, vzájemné vztahy, záliby, minulost, přítomnost i budoucnost. A taky je to dobrý způsob, jak z Madlenky dostat její celodenní zážitky. Na bílé stěně se najednou objevují ty čtyřleté radosti i bolístky. Všechno je to barevné, důvěrné, s odstupem a bezpečné. A přiznávám, pro mě strašně důležité.


Oficiální návod k pořadí obrázků je na obalu, ale my začínáme klidně od prostředka.
A až po několikáté repríze jsme s Madlenkou přišly na to, že pro zaostření není třeba natahovat ruku, ale úplně stačí pootočit "objektivem", no jo.

***

Tahle věc baví i mě. Tolik, že jí snad tu plastovou frizúru odpustím. Protože mi trochu vrátila večery mého vlastního malého já, kdy jsme si promítali s našimi. To se z jedné stěny obývacího pokoje sundal obdélníkový obraz nahnědlé krajinky, zhaslo se a promítačka pouštěla na čistou stěnu s tím jedním obnaženým hřebíkem zvětšené odrazy našich zážitků. Pamatuju si systematicky označené lepenkové krabičky plné diapozitivů, těžce dýchající promítačku, její dvoudobé klapnutí, kdy jsme se zatajeným dechem čekali, jestli a až se přes kužel osvětleného prachu promítne obrázek, abychom ho pak mohli pěkně okomentovat, označit černočernými stinnými prsty, po stopadesáté probrat jeden konkrétní detail. A taky jak jsme s Johankou (Sašenka ještě asi byla jen v myšlenkách, nebo moc malinká) pokaždé od našich vyžadovaly ukázky jejich "mládí"... přičemž si uvědomuju, že v době promítání jim vlastně bylo zhruba jako je teď mně ...

S dětmi si často pouštíme digitální záznamy z kamery, komentujeme, vzpomínáme, ukazujeme, holky jsou nadšené ... ale stejně mi ta mechanická nedokonalost promítání na zeď, složitost kroků a zatajení dechu trochu chybí.

Žádné komentáře:

Okomentovat