Radost anonymní

... třeba když se v neděli odpoledne vyčerpaně ženu ven z olomouckého nákupního centra, protože jsem si už opravdu potřebovala pořídit nové kalhoty (všechny stávající mají viditelně odřené levé koleno - mateřská záhada) a v rámci dělby práce jsem si s sebou vzala tu starší ze dvou, vydržela dlouhé minuty odrážet požadavky nákupu nesmyslných a "nutně potřebných" blbin, hledala neustále upadávající reklamní balónek, snažila se vzpomenout si v palbě všetečných otázek na položky v doma zapomenutém seznamu chybějících potravin, hlídala vozík vně toalet za současné instruktáže dítěte uvnitř, prostě když už je to pocit "tak akorát" ... najednou zahlédnu v davu "svoji" tašku.

Poznám ji, protože večery strávené domlouváním barevných kombinací, protože hodiny práce u šicího stroje, protože jmenovka. Ale majitelku znám jen jako shluk písmenek v mailu. A vidět obě věci naživo a dohromady je fakt hřejivý a trochu překvapivý pocit. Pořád totiž tak úplně nevěřím, že se mé tašky opravdu nosí, a kamarádky podezřívám, že si je přede mnou berou, jen aby mi udělaly radost. Ale tohle byl naprosto reálný důkaz, že to tak není, že bych mohla tomu svému šití (sobě) trochu víc věřit.

Vteřinu váhám, jestli mám počkat, až se paní otočí, nebo třeba i přijít a říct, že to jsem já, kdo tuhle tašku šil. Vteřinu na to zjišťuju, že mi dítě mizí někam za opičím maskotem tohohle bláznivého centra, a já musím za ním, než se tady zasekneme na zbytek odpoledne.

Ale to vůbec nevadí.
Protože radost může být anonymní... a přesto veliká.

***



A ještě trochu radosti materiální. Jarní dekorace. Rozkvetlá třešňová větvička a něco jako "DYI " svícny - čajová svíčka, skořápky a kalíšky na vařená vejce.