úterý 29. prosince 2015

Nový

Dnes přišel do rodiny nový život. Dal si s příchodem pěkně načas, nešel do toho úplně po hlavě, ale je i se svou statečnou maminkou v pořádku, zdravý a nádherný.
Lidunko, vítej!

Jsem pyšná trojnásobná teta.

***
A je toho ještě víc k radosti.
Třeba to, že po čtrnáctidenní mlze dnes konečně na chvíli vykouklo slunko.
Nebo to, že dlouho očekáváné mrazy jsou konečně v dohlednu a s nimi snad i konec všem protivným nemocem, které nás mají, zdá se, docela v oblibě.
A vlastně jsem i docela ráda, že už je po Vánocích. Letos byly tak nějak divně pod dekou. Fyzicky i v hlavě. Holčičky nemocné, minimum spánku, pláč střídal křik a vztekání, velká únava.
Na druhou jsme viděli (nebo aspoň rozkoukali) spoustu pohádek, Mišulka byla během svého prvního "prožitého" Štědrého dne naprosto kouzelná. Pochopila význam situace, při večeři způsobně jedla z porcelánu (na rozdíl od starší ségry), trpělivě čekala na povinných několik koled a poděkování u stromečku (na rozdíl od starší ségry) a sama od sebe zodpovědně vybírala a rozvážně rozbalovala jen dárky patřící jí (na rozdíl...to je jasné), aby si s nimi rovnou i trochu pohrála, nebo si je aspoň bez zvolání "co ještě?" prohlédla (na ...a to bych se opakovala :))) ).
Ale ta světýlky, prskavkami a očekáváním rozzářená očka, ta byla nej u obou našich slečen.
Jen bych si moc přála, abychom tohle mohli jednou sdílet ve větším počtu, třeba někde na neutrální půdě horské chaty. Mám pocit (daný možná i tím, že teď už jsem "ta maminka" a ne "to dítě"), že Vánoce nejsou o stereotypních rituálech, správně ochuceném salátu a dárcích, ale o možnosti být s lidmi, kteří jsou pro nás důležití, spolu, dohromady, vzájemně.


Žádné komentáře:

Okomentovat