čtvrtek 28. ledna 2016

Premiéra

První letošní.
A rovnou premiérově z jednoho z úžasných vzorů echina. Mám jich v zásobě ještě několik. Všechny v sobě obsahují vyšší příměs lnu, což mě úplně nenadchlo, na omak nejsou zrovna příjemné a subjektivně na mě tohle složení materiálu působí malinko "odfláknutě". Vzory jsou ale skvostné, vtipné, dotažené, Etsuko Furuya prostě umí.

Taška mořsky tónovaná.
Kombinace barev, která mi náramně zvedala náladu, takový textilní doping. S Katkou jsme se k ní dostaly vlastně oklikou. Původní zadání veselé tašky se záhy začalo stáček k méně výrazným vzorům a umírněnější barevnosti. A jak jsem dostávala odpovědi na dodatečné otázky ke svým doplňujícím dotazům (děkuju za trpělivost :) ), přišlo mi, že asi budeme podobného ražení. Že třeba obdivujeme pozornost přitahující kousky oděvů nebo zavazadel u jiných, ale má-li dojít na nás, jsme mnohem opatrnější. V samém závěru vybírání jsem objevila tuhle tyrkysovou parádu a bylo rozhodnuto.
 

Zapínání na zip. Uvnitř na šedé podšívce dvojitá kapsa na klíče, kapesníky, nějakou drobnost. A taky velká skrytá kapsa na věci vyžadující vyšší stupeň bezpečnosti. Obojí v šedomodrém puntíku, něco na způsob vtipné vsuvky. Trochu jsem doufala, že s koženkovými popruhy jsem loni měla premiéru a derniéru zároveň, protože s tolika vrstvami koženky se ne úplně dobře pracuje. Ale je pravda, že téhle tašce vyloženě sluší. Opět jsem se při šití mírně orosila na čele, ale podařilo se. A nutně nehezké zakončení popruhů vyřešil látkový lem.


I když mě po došití na moment napadla kacířská myšlenka, že si tu tašku nechám, že ji zapřu, nebo tak něco, jsem teď moc spokojená, že se kdesi na pražské pevnině nosí a že se (dle reakce jejího staršího dítka) líbí nejen majitelce.
 
***
 
Včera jsem byla po strašně dlouhé době v kině, vlastně taky něco jako premiérově. Se švagrovou jsme šly na dokument Heleny Třeštíkové Zkáza krásou. Na celovečerák mě to netáhlo (spektakulární filmy moc nemusím a v kombinaci s osobou režiséra už ani nebylo o čem přemýšlet), ale tohle mě zajímalo. Zajímalo mě, jestli a jaký postoj k Lídě Baarové nakonec získám. Jaký sebeobraz nebo sebepojetí  si herečka z perspektivy pozdního věku vytvořila... Měla jsem dojem, že koukám a poslouchám ženu, která je (a byla) tak nějak z jiného světa, s velkou mírou sebelásky, pocitu vlastní výjimečnosti (krásy, schopností), dávkou bezohlednosti, sobectví, povrchnosti a účelného jednání ve vztahu k lidem. Pletky s ministrem propagandy jsou sice nejvíc probíraná pikantnost a její "pošetilost", že nevěděla co se děje, zdá se být stěží uvěřitelná, ale mě spíš zaujalo, s jakou odtažitostí mluvila o lidech, (tady hlavně mužích), kteří jí nějakým způsobem nezištně pomohli, obětovali se kvůli ní, měli ji rádi, jak rychle se dokázala odstřihnout (před, během i po válce), když už pro ni nebyli přínosní, jak ji na těch dotyčných vlastně vždy nejvíc imponoval status. Jak se zdála být ke všemu, co jí nebylo k užitku netečná. Chvíli jsem měla tendenci hodnotit v kategoriích hloupá nebo vychytralá, nakonec jsem ale zjistila, že jediný pocit, který mi zůstal, je lhostejnost.

Žádné komentáře:

Okomentovat