sobota 16. ledna 2016

... a ještě jedna zpětně

A poslední loňská záležitost.
"Zavazadla" pro prvňáčka. Taštička na klíče a drobné (mince, nebo třeba malou hračku, kterou velcí jako nepotřebují, ale ti co jdou poprvé, si ještě jako na tajňačku vzít můžou). Stahovací pytel na cvičení, přezůvky, nebo cokoli, co se teď v šatně nechává. Vše v klučičím provedení, které je pro mě vždycky malinko oříšek.


Stejně jako byl oříšek pochopit systém utahování těchhle jednoduchých úschoven. Fígl je protáhnout jednu polovinu šňůry tunýlkem na obou dílech. Jak prosté, milý Watsone, a příště půlhodina k dobru.


Taštička na klíče od domova. Zapínání magnetickým drukem. Zavěšení možné na krk, nebo natáhnout ležérně přes tělo v závislosti na aktuálních trendech.

 
 
***
 
Tento víkend jsme bez tatínka, který odjel nahrávat cédéčko do stověžatého města a užít si více než zaslouženou odpočinkovou pauzu.
Nejdřív jsem měla tendenci být z toho našeho dvounočního osamostatnění nesvá. Asi jako pozůstatek prvních osmi měsíců Madlenčina života, kdy Peťa přes týden pracoval daleko přes pole a já byla většinu pracovního týdne (a hlavně nocí) s dítkem sama. No, moc jsem to nedávala. Nevěděla jsem, jak se vypořádat s plačícím, nespavým miminkem, trpěla utkvělou představou, že totálně mateřsky selhávám, když to nevím, a v kombinaci s mou (ze současného pohledu úsměvnou) snahou neztratit nit dřívějšího života, jsem se chytala kdejakého stébla. Třeba když jsem zpravidla o třetí ranní po hodině kojení a během skoro hodinového konejšení naší princezny koukala na Eurosportu na záznam klasického lyžování a z tváří rozesmátých starších diváků se snažila vyčíst důkaz, že "ti všichni z plenek vyrostli a ti všichni kojenecké období svých dětí přežili". Tak, přežila jsem to nakonec i já (haha, malé vítězství), a vlastně, opět zpětně viděno, mi to hodně dalo. Třeba pocit obrovského klidu, když přišla na svět Miška, vědomí, že to zvládnu a že to všechno okolo malých dětí zas takové drama není. Samozřejmě (asi ze své vlastní podstaty a mizerné tolerance spánkového deficitu) mám dodnes tendenci leccos "prožívat" víc, než by bylo nutné, ale taky o něco lépe tuším, že nic z toho není napořád a že mi po tom někdy mnohem později možná bude i smutno....
Takže když se včera Madlenka vítězoslavně rozhodla zaujmout Peťovo místo v ložnici a několikrát za noc mě její polospící tělíčko zalehlo nebo praštilo přes obličej, prvotní vztek a rozmrzení na mé straně brzo vystřídal uklidňující pocit užívání si její blízkosti. A i když Miška "trhla" rekord a rezolutně vstala o bolestivé půl páté ranní (zoubky se holt na čas neptají), zvládla jsem přemoct rozmrzelou únavu a s voňavou kávou a za zvuků jejího oblíbeného Fíha tralala jsme si do rozbřesku přečetly pár leporel, uklidily kuchyň, připravily snídani a zaujatě složily několik velevzdělávacích puzzle. Trochu náročné, ale hodně v pořádku.
A i když se mi ten nadhled rozhodně nedaří pokaždé, dělám pokroky. Myslím.
Dobrou noc:).


Žádné komentáře:

Okomentovat