pátek 5. srpna 2016

Kááávu

Pojď kááávu... byla jednou z Miščiných prvních vět. Používaná je stále, postupně doplňovaná o lákající pohyb malou ručkou a andělský výraz ve tvářičce.
Káva u nás (u mě) teče ve velkém. Bez kávy jsem snesitelná jen napůl. S vůní ranní kávy teprve začíná den. Káva zahání noční můry, bolení brzkého vstávání i únavu z dne teprve napůl. Káva je tichý osobní rituál i společenské povídání. Káva je zklidnění a blízkost.
Michalka to všechno, zdá se, chápe. Michalka dostala začátkem minulého měsíce k narozeninám svůj vlastní kávovar. Našla jsem jen asi tři typy těchto přístrojů v dřevěném provedení. První byl příliš barevný, druhý vyprodaný a ten třetí máme.


Zařízení je to malé, skladné, snadno obsluhovatelné dvouletou kavárnicí. Dle přání uvaří kávu kominickou i naředěnou smetanou, díky výběru ze tří kapslí a dvojstupňovému tlaku. Vaří se u nás do latté sklenic i keramických ristretto hrníčků. Kdo libo cukr, jeho jest. Zamíchat i zatřepat možno. Vypít s náležitým ááách je nutným uctěním hostitelky.
***
Tohle je zatím káva Michalčina dětství. Já si zase ze svého dávno nedávného věku pamatuju vůni turka, který signalizoval objemem hrnků stanovený čas, kdy jsme my, děti, měly vyklidit pole a požadavky a potřeby omezit na nutné minimum. Po víkendovém obědě, při návštěvách dospělých, při našich návštěvách u dospělých. Určitě jsme to bezezbytku nedodržovaly, určitě nás to maličko štvalo. A I.P. Pavlov by měl určitě radost. Protože dodnes, když někde náhodou ucítím vůni louhujících se pomletých kávových zrnek, čekám i ve svých teď už čtyřiatřiceti pobídnutí k běžte si hrát.

***

A dnes jsem jako krásné překvapení dostala od svého muže ještě poukaz na kurz pro baristy. Moc se těším. Půjdu si hrát - s kávou :).

Žádné komentáře:

Okomentovat