čtvrtek 4. srpna 2016

Nešlo

Poslední dobou mi nešlo psát.
Ne, že by se nic kolem nedělo. Ne, že by se neobjevovaly vtipné i poučné okamžiky s holčičkami, kvůli kterým jsem vlastně s tímhle virtuálním zápisníkem začala - protože nezapomínat na každodenní hezké drobnosti je pro mě dost důležité.
 
Nešlo, protože jsem neměla energii. Většinou totiž večer ťukám do klávesnice to, co si přes den po kouskách skládám v hlavě, nebo co mě jen tak, za letu a nárazově, napadne. Jenže poslední měsíc, jsem večer padala únavou - těla, hlasivek, hlavy. Prostě vymeteno.
 
Nešlo mi psát, protože jsem nic nečetla. Já to tak mám. Čím víc textu do sebe vstřebám, tím lehčeji se mi pak vyjadřuje, slova líp kloužou skrz prsty i ústa, hladčeji se řadí do úhledných, smysluplných linek, plevele není tolik.
 
Nešlo mi psát, ale teď snad už zase půjde.
Protože jsem ubrala v přehnaných očekáváních na pohodový průběh léta. A zkouším víc vnímat přítomnost, i když je zrovna dětsky ukřičená, hádavá a stávkující. Ono je to docela osvobozující.
Protože jsem se rozhodla zkousnout svou mateřskou hrdost i pocit, že otravuju, a víc si říkat o pomoc (pohlídání) babičkám, Peťovi.
Protože mám nachystanou hromádku letních knížek.
Protože po víkendu jedu na dva dny odpočívat do Prahy - sama se sebou, za sebe a pro sebe.
 
A protože i dnes jsem měla malou dovolenou. Pomalá, tichá snídaně (teď ujíždím na bílém jogurtu s medem a borůvkami), horká káva, procházka městem, tři dokončené tašky, pošťák s balíky nových látek a za hodinu jóga.
 
***
 
A taky mám koloběžku. Dárek od mého muže k blížícím se narozeninám. Po pár zkušebních jízdách jsem nadšená. A těším na pořádné otestování. Moje stříbrná radost.

 
 

Žádné komentáře:

Okomentovat