Mimochodem

Tak jsme si tak včera s maminkou seděly u kafe, zabrány do nerušeného rozhovoru, a najednou nám v zorném poli prošla Míša.

Od pohovky se sama, bez ponoukání, přidržování nebo pomocně natažené ruky celkem stabilně vydala ke skoro dva metry vzdálené podnožce. Chvíli jsme užasle koukaly, a pak toho prvně samostatného chodce zahrnuly chválou a jásotem.

A já si zas a znovu uvědomuju, že tyhlety obrovské dětské pokroky se nedějí na povel nebo moje nedočkavé přání, ale spíž bez dozoru, jakoby mimochodem.

A taky si uvědomuju, že zdolaná dvoumetrová vzdálenost je první fází k samostatnosti, na kterou se na jedné straně hodně těším a místy ji už netrpělivě vyhlížím, na druhou stranu je mi maličko smutno, že tím nadobro necháváme za sebou jeden životní úsek a mou roli v něm.

Před objektivem je Miščin styl ještě spíš mimo-chodem, ale budoucí podoba už je vidět. A taky to nadšení :).