Zbytky

Z letošního šitého léta mi zůstala spousta odstřižků. A i když jsem si teď dala povinnou měsíční pauzu na nové tašky, hned vzápětí jsem si řekla, že pokusy ze zbytků se jako nové vlastně nepočítají (logicky). Tak si teď v pauzách mezi koukáním do vytištěných odborných textů pohrávám s natištěnými vzory.

Výsledkem včerejšího pauzírování je tahle cca 21 na 24 cm velká kapsa na notýsky, kosmetická taštička, nebo malá kabelka přes tělo, záleží, jak se to vezme. A jak tak na ni doma zálibně koukám, do budoucna by v téhle kombinaci byla hezká i velká sršňovka, bude-li zájem.
Tahle zbytková kratochvíle mě hodně baví.

***

Co mě ale nebaví vůbec jsou můry. Zvlášť když jsem večer sama a ochránci bezbranných jsou momentálně třeba v západních Čechách. To se pak před půlnocí do spícího města z otevřených oken našeho obýváku ozve zařvání, pak asi pět minut ticho, syčení a rány, ticho, hučení, cinkot...
V panice jsem bleskově prchla před tímhle odporným nočním vetřelcem do koupelny. Za zavřenými dveřmi jsem nastalou situaci dlouho rozdýchávala a hledala poslední zbytky odvahy a prostředky na (opravdu, stoprocentně, jistojistě) účinnou obranu. Nakonec jsem se s lakem na vlasy v ruce opatrně plížila zpět a hledala ji. Seděla na knihovně vedle tlusté bichle o válce o Británii. Několik dávek laku schytaly obě. Zbytek dokonaly Hospodářské noviny. Odklidit ji pak musel vysavač, co kdyby argumenty politické rubriky nebyly dost pádné a ona se náhodou probrala. A dvě a něco deci merlota pro mě byla prostě závěrečná nutnost.
Já a moje fobie. Bezezbytku.