Včerejší večer z Peťovy perspektivy: bouchání, dupání, rány, nadávky ozývající se z místnosti v přízemí, které už nějakou dobu neříkáme hostinský pokoj, ale "u šicího stroje", nasupené kroky nahoru po schodech...
Včerejší večer z mé perspektivy: bouchání, dupání, rány, nadávky "Proč *** *** *** teď !!??!!" v pokoji "u šicího stroje", nasupené kroky do nahoru do obýváku...
Včerejší večer v podání mého šicího stroje: rachtání, kuckání, popotahování...howgh, doš(ž)il jsem.
Můj šicí stroj se jednoduše rozhodl odejít do Věčných dílen. Bez varování a výpovědní lhůty mě tu nechal s hromádkou rozdělaných taštiček, kabelek, vlaječek, kapsářů, které jsem slíbila dokončit. A já jsem zuřila, hodně, jako pokaždé, když mě jakákoli technika zradí, protože technika má sloužit a šlapat, prostě fungovat, doprčic... Jenže teď s tím nic a toho moc nenadělám.
Peťa nechal ten můj papiňák vypustit potřebné množství páry (zná mě, zná), bez povšimnutí přešel všechny předešlé vulgarismy (děkuji), a pak uklidňujícím tónem pronesl, že mám přece za měsíc a něco narozeniny, tak mi může dopředu nadělit šicí stroj nový. No vlastně jo, nový, s overlockem, se spoustou funkcí a patek navíc, kam se hrabe ta předešlá mašinka! A já sedla k internetu, hledala, porovnávala, dávala na doporučení a chvilku před půlnocí jsem ten svůj dárek měla. Pokud půjde i doručení a zvládnutí obsluhy takhle hladce, do týdne bych mohla začít všechno naslibované plnit. Uf.
Je skvělé mít vedle sebe někoho, kdo mě umí zbavit zoufalství, že nic moc nenadělám. A zdaleka nejde jen o šicí stroj.
Žádné komentáře:
Okomentovat