Dědeček...

... je můj nejlepší kámoš", říká často a s oblibou Madlenka. A je to tak. Dědeček vymýšlí spoustu zábavných, akčních her prakticky s čímkoli, co je po ruce. Dědeček umí nejlíp a nejnapínavěji ze všech předčítat Zahradu. Dědeček je parťák ve všech "rošťačinách a lumpačinách" (Madlenka teď třeba aspoň jednou za den musí vyšplhat po kolmém trámu v pokojíčku). Co řekne dědeček, to platí a tím se argumentuje. A já se na oko trochu zlobím, ale ve skutečnosti jsem strašně ráda, že to tak je. Že holky mají přesně takového dědečka (a babičky), jaké by každé dítě mělo mít. Milující, trochu rozmazlující, poskytující spoustu zážitků a radosti.

 

Jen je mi někdy taťky trochu líto, protože Majda (a teď už i dvouletá neteřinka) na něm visí jako klíšťátka. "Dědo, kafe nechtěj, půjdeme si hrát, jo? Mami, můžeš jít s námi, no, ale pak se hned vrátíš," je Madlenčina další oblíbená replika.

A to mu už dorůstá další várka přísavek :).

Portugalské koláčky

Hrozně dobré, snadné, skořicové. A hlavně, příprava se se vším všudy vleze do 30 minut, což je můj limit na pobyt u plotny :). Recept jsem vzala tady. Nadchl mě nejen on, ale i celý blog.

Oproti původnímu receptu jsem karamel dělala z hnědého cukru, protože ten bílý už nějakou dobu nevedeme. Bohužel jsem ho tou pomerančovou šťávou moc naředila, takže spíš než vrch, pokryl strany koláčků. Ale příště (protože tohle jsem rozhodně nedělala naposled) už asi pomeranč nepřidám, aby zůstala původní chuť karamelu.

A úplně nejlepší je sníst je hned zatepla s trochou bílého jogurtu, mňam!

Za chvilku jdeme s Miškou na vyšetření očí, pravděpodobně dostane na nějakou dobu brýlky, jako dřív Madlenka. Uvidíme, jestli uvidí a jak to zvládne. Ještě musím vymyslet nějakou odměnu za statečnost. Ta sladká pro mě je jasná :).

Zaječí

Dnes ráno Madlenka pokořila rekord v rychlosti oblékání. Necelých pět minut a honem na dvorek hledat nadílku od velikonočního zajíčka. Chvíle napětí... a vzápětí radost.

Většinu dne jsme pak s holkami strávily u našich. Další hledání zajíčků. Letos se nám nějak namnožili - zajíčci i děti... Ten hnědý kočár je ještě po mně. Postupně jsme se v něm vozily my, a teď i všechny vnučky. Liberta je prostě věčná :).

 

A hezky bylo i vevnitř. Malá smečka, nezbytné čtenářské intermezzo a vítání strejdů-koledníků. Majda měla na babičky nachystán svůj vlastní prut s mašličkami. Pamatuju si, že jako malá jsem klukům strašně záviděla. Ne vykoledovaná vajíčka a čokolády, ale právě ty sesbírané pestrobarevné mašle.

Já vlastně Velikonoční pondělí nemám moc ráda. Z různých důvodů jsem od puberty do příchodu vlastních dětí pravidelně brala do zaječích. Jenže možnost potkat se během jednoho dne s rodinou a spoustou dalších milých lidí navrch je zase hrozně fajn. A dnes to fajn bylo. Tak znovu za rok.

Na Boží hod



Nazdobeno...

Madlenčiny výrobky ze školky, květiny a symboly jara.

Napečeno...

krásné velikonoční perníčky od Peťovy maminky a domácí mazanec (maličko se mi rozjel, ale výborná chuť zůstala)

Napleteno...

pomlázky pro Peťu a Majdu, která aktuálně řeší dilema, jestli jít s tatínkem na pomlázku, nebo zůstat s ostatním dívčím osazenstvem u babičky a otvírat koledníkům. Jak ji znám, bude to nakonec něco mezi - bude otvírat klukům s tatarem v ruce.

Našito...

pytlíčky na velikonočního zajíčka. Hezky barevné, aby je Madlenka s neteřinkou na zahradě bez obtíží našly.

A protože tradice na Boží hod velí nezametat, nestlat, nevařit a (bohužel) ani nešít, jdu si dát sváteční horký čaj a kousek toho dobrého mazance.

Něco jako aktovka

To jsem si takhle říkala, že potřebuju pořádné zavazadlo do školy. Takové, které by hodně uneslo, vlezly by se do něj všechny áčtyřky, knížky i svačina a termoska s čajem. Dalo by se nosit v ruce, na ruce, na rameni.

Zvenku koženka, látková podšívka. Uvnitř velká skrytá kapsa na peněženku, mobil, klíče.

Že je pro mě, s barvami jsem to opět nepřehnala, prostě modro modrá. Už jsem držela v ruce krásnou hořčičnou látku na podšívku, k té modré by šla náramně, ale nakonec jsem nenašla odvahu. Když šiju pro ostatní, to vzory a barvami klidně hýřím. U sebe jsem zkrátka konzerva :).

Na svůj první školní den nakonec nevyrazila. Od pátku mám zase antibiotika. Holky a Peťa si užívají hezkého počasí u babiček a já si v tichu a posteli čtu, dřímám, odpočívám.

A to čas od času rozhodně není k zahození :).

Velikonoční

... ztišené ...

... o tady a teď i tam ...

... pokorné ...

... znovuživé ...

A zase ty barvy

Moje barevné radosti posledních dní.

Krevety. Teda to, co z nich zbylo. Dostala jsem na tuzemské poměry čerstvé. Na másle s trochou česneku a soli. Péťovi jsem nechala celé tři kousky, zbytek půlkilového balení jsem spořádala sama a ještě bílým chlebem vytřela pánev dosucha. Trochu ztěžklý žaludek byl jen minimální daní za tu chuťovou slast.

Nové boty na běhání. Lehounké jako pírko. Hned, jak si ten Apríl za okny přestane dělat srandu, vyrážím.

Těším se moc!

Mívám barevná období. Šedé a bílé, tmavě modré. Dřív bylo červené, před ním fialové. A kdysi dávno, ještě na gymplu, oranžové. Oranžová je dnes vlastně jediná barva, která se u nás skoro nevyskytuje, snad jen na několika částech dětských hraček a několika přebalech knih, a vlastně ještě  Peťa má jedno oranžové triko...a teď ty krevety :). Oranžová mě znervózňuje. Asi jsem se jí už tehdy nabažila a přesytila. Asi přesně zapadala do mého hippie-alternativního rozpoložení. Vlasy barvené henou v odstínu tizian (nechané na hlavě vždy dobré 4 hodiny, aby to opravdu chytlo, a pak se z vlasů ještě pár dní drolily drobné kousíčky). Sytě pomerančové šaty až ke kotníkům a k nim martensky (nevadilo, že byly o číslo a půl větší, jiné neměli a já je prostě musela mít). Taky jsem byla v mnoha ohledech přehnaně tolerantní, v jiných zase nekompromisně radikální. Hledala se, hlubokou melancholii střídaly bouřlivé výbuchy euforie. Četla jsem Kafku (aniž bych mu pořádně rozuměla... a už přiznávám, že mu nerozumím dodnes). Jéé, to byly časy... A zpětně obdivuju naše, kolik trpělivosti se mnou měli a kolik volnosti mi dokázali dát. Většinu věcí mi nezakazovali, důvěřovali mi. A já jsem pak vlastně ani neměla tendenci se proti nim nějak výrazně vymezovat a nechtěla jsem je zklamat. Ale jak to dokázali vydržet?! ... A jak to dokážu v blízké budoucnosti vydržet já? Už teď někdy přehnaně řeším ta tříletá trápení a smutky a jsem bezradná a bojím se a chci ochraňovat. Příručka na to není, tak se snažím nedělat moc chyb. A uvědomovat si, že nejsou jen základní barvy, ale spousta odstínů okolo. A co je teď šedivé, může být za pár chvil třeba dožluta.