Tyhle chvíle mám s Madlenkou asi úplně nejradši. Cestou autem, před spaním, na pohovce, ve vaně, u stolu. Prostě když jsme spolu, usazené, zklidněné. "Maminko, povídej mi pohádku, jak jsme byli... na výletě, na vystoupení, na nákupu, na koncertě, jak jsem neposlechla a už se nezlobíš...". Madlenka ráda poslouchá repetice našich společných zážitků, přijde mi, jako by si to všechno znovu prožívala, ujišťovala se, že se to stalo. Povídáme si, co kdo udělal a proč, co bylo správně a co ne, co všechno na našich zážitcích bylo hezké a jak pěkně jsme se pokaždé všichni měli. Jsou to přeci pohádky, naše rodinné příběhy.
Taky příběhy v knížkách si užíváme. A já jsem ráda, že Madlenka je i přes svou vrozenou roztěkanost, přelétavost a neposednost schopná dlouhé minuty zaujatě poslouchat mluvené slovo. Majda už je věku, kdy svým rozoumkem dějové linky vědomě zpracovává, dětsky analyzuje, vytváří si závěry. Takže si o přečteném často povídáme - kdo "tam hraje", co kdo udělal a proč, kdo je dobrý a kdo zlý a jak se to pozná, co by se stalo, kdyby se někdo zachoval jinak, takové miničtenářské strategie. Čteme každý den, čteme střídavě já i Peťa, čtou babičky i děda. Je to, myslím, důležité, protože každý máme jedinečný styl, rychlost, barvu. Třeba pokaždé, když slyším moji maminku číst holkám pohádky, tak mě to vrací zpět. Do mala, pod dětskou peřinu, do bezpečí, jako pohlazení. A taková Trnkova Zahrada s mrzutým kocourem nebo negramotnou mouchou v podání tatínka, ta má dodnes přímo léčebné účinky.
Povídáme si rádi.
...
Během dne bývá čtení víc hravé. Čtu příběh (tady z útlé knížečky Já ještě nechci jít spát od Astrid Lindgrenové - aktuální téma a oblíbené čtivo) a Madlenka ho předvádí podle poslechu a obrázků.
Tahle aktivita je kromě porozumění obsahu textu dobrá i na rozvoj představivosti. Často nám chybí příslušní aktéři nebo kulisy, takže různé předměty jsou "jako" to, co potřebujeme. V tomhle konkrétním případě jsme měly v potoce jen medvídka Méďu. Medvídka Jéňu tak úspěšně ztvárnila Miška.
