Poslední měsíc mám ten nejspolehlivější brzdný systém, vlastní kůži. Na vlastní kůži poznávám, kdy už jedu přes čáru. Výstražné znamení v podobě ekzému. Na rukou se to dalo přehlížet, ruce jsem mohla zasunout do kapes a tvářit se, jakoby nic. Obličej ale neschovám, přetvářka mi je k ničemu. Varovná rudá záře, a kdyby mi to náhodou pořád nedocházelo, tak ještě zatažená, pálivá a k zbláznění svědící ruční brzda... Ale já potřebuju tyhle přesně mířené signální herdy do zad, abych se už konečně a jednou provždy poučila.
A tak jsem si dnes vzala volno.
Od učení na poslední zkoušku, od šití, od všeho "co nepočká". A ve chvílích Michalčina posilujícího spánku jsem odpočívala i já. Zdřímnutí, a pak káva nad knížkou, která mi nejde číst jen tak, zlehka, na pokračování. Obrazy, obraty a nitky slov mi zalézají pod kůži. Jsou hutná a drsná a křehká. Kniha o tom, co znamenají slova jen a jiný úhel pohledu. Zdvojená perspektiva jako ocas vlaštovky.
Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti, 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat