Hnízdo+

Můj osobní příspěvek do rodinného hnízda.
Přesně týden jsem čtyřnásobná spřízněná teta, prvně i podle příjmení, prvně synovce... a tímto ještě letos nekončíme!
Takže miminkovské hnízdo v modro-šedé (prvně vyzkoušeno tady) a k němu "navrch či naspod" prošívaná deka.

Barvy jemně a lehce tónované pro klidný spánek. Puntík byl taková neutrální sázka na jistotu - moje znalost "klučičích" vzorů (nejen) na textiliích je stále ještě v plenkách. Vnitřní délka znovu cca 62 cm, takže tak zhruba do čtyř měsíců, než milý malý člověk začne vlastní vůlí objevovat prostor. 

Znovu vázání na šňůrku ve všitém lemovacím proužku. A opět vyjímatelná podložka - z lícové strany bavlna, z rubu froté, uvnitř nepropustná pogumovaná vrstva a měkký vatelín. V případě potřeby jde využít jako přebalovací eko-podložka na cesty. Vše pratelné na 60°C.

A nakonec moje (premiérová) deka z korespondujících kusů látek (plus černé mraky na rozjasnění) z přední strany, z druhé pak celistvý kus (to kdyby měl člověk pocit, že toho rozkouskovaného dne s nemluvnětem je už příliš). Velikost cca 60x60... Poprvé jsem všívala vatelín, takže trochu obavy o jednotnost stehů a kámošení s mnou odhadnutým nastavením stroje, ale dopadlo to...

... a bavilo moc.

***

Dneska jsem Mišce oblékla do školky tričko a uvědomila si, že je to to samé, ve kterém ji Madlenka přišla prvně navštívit v porodnici. Pouhopouhý kus látky, ale kolik ve mně vyvolal pocitů. Celý den se mi to připomínalo, jak je to chvilka a přitom tak dávno, jak mi rostou před očima, kam se nevratně posouváme, co nás ještě i už nikdy nepotká ... radost i velký knedlík v krku zároveň. Látky mají tu moc a já už vím, že tohle celkem obyčejné a nehezké tričko i přes svou třídící obsesi nikdy nevyhodím ...

A pro malého R. bych si moc přála stovky světlých puntíků na blankytné obloze, a pokud sem tam mrak, tak jen pevně a jasně ohraničený, pouze pro lepší vnímání životních kontrastů...

Jako z pohádky

Bylo, nebylo...

O jednom víkendovém ránu, kdy už královna matka konečně nemusela scházet do podhradí a opouštět se špunty v uších své dvě princezny a pantatínka krále kvůli skriptům a poznámkám... přiletěla strašlivá pětihlavá saň...

Nebo tak nějak by to mohlo začínat. Každopádně za stejných podmínek a v tutéž dobu jsem (jupííí) s čistou hlavou a tak ráda zaplula do světa svých kouzelných bytostí. Madlenka chtěla hrát divadlo. Sádrové loutky svého dětství a jejich obživnutí v ručkách zbrklých vodičů ještě stále hlídám ostřížím zrakem. Chtělo to něco odolného, Madlenka pořád ráda kreslí, 1 + 1 = charaktery z jedinečných (proto)typů + laminovací folie.

K polednímu už od přípravy oběda slyším ozvěnu rozehraných lítých bitev a dramatických zápletek. A pak nářek a pláč ... deus ex machina. Saň odnesla princezny i královnu do svých podzemních písečných slují a, navzdory pětihlavému rozumu, zapomněla jejich lokaci na metr a půl krát metr a půl velké poušti.

Madlenka dovedla své beatnikovské kvílení ke kakofonické dokonalosti (a středem a natrvalo se po osvobození druhé ze tří odebrala domů převlékat), já s Miškou jsme nebohou poslední vězeňkyni po půlhodině usilovného přehazování dun plastovými lopatičkami nakonec zachránily. Dobře to dopadlo.

***

A já, až se dospím, lehce vzpamatuju a Peťa se vrátí ze služebky, bude to ještě o několik úrovní výš v pořádku. Protože mám za sebou splnění jednoho velkého cíle a před sebou otevřených tolik dalších. Je mi teď po to všem hodně hezky.

Trochu jako v pohádce.

Aprílově

Proč šít na jaře kalhoty ze zateplené látky, kterou jsem v zimní slevě koupila holkám na podzim?

Ha, protože Apríl.

Letošní vychází učebnicově. Chvíli tak, pak zas onak. Chvíli krátkorukává trika, o několik dní později šup na půdu pro vaťáky a sněhule do té patnácticentimetrové nadílky (i uprostřed města).

Zimní softshell je parádní materiál. Nejen že je funkční, ale skvěle se s ním i pracuje. No, a navíc jsem náhodně stihla v akci koupit nádherný potisk. Schovávala jsem si ho na nějaký echt pěkný střih, až budu mít víc času si s ním pohrát, propracovat... Praktická potřeba kvůli počasí a nepraktická nutnost odpočinout si nakonec vedla k jednoduchému výsledku.

S Madlenčinými gaťaty jsem moc spokojená, sedí přesně, tak akorát na tělo (M. nesnáší planďáky). Nutno dodat, že původně byly střižené na Mišku, ale udělala jsem příliš dlouhé záložky a přišlo mi škoda je stříhat, když u Majdy stačilo jen našít spodní lem na stávající délku.

Na druhé kalhoty z jednoho kusu látky už mi nezbýval materiál, tak jsem zkusila udělat dvoubarevné nohavice. No, nejsem s tím vůbec spokojená (i ta šířka je trochu moc), takže výsledek vskutku aprílově nahoru-dolů.

Ale zase si říkám, že aspoň tyto vydrží až do podzimu, a až se Mišuli prodlouží nožičky, udělám spodní část nohavic nově a líp. Pořád zapomínám, že Ottobre má ty velikosti trošičku jinak než třeba Burda, a hlavně že moje děti nejsou úplně figuríny pro tabulky. Budit holky na měření, když mě takhle v sobotu večer po odložení skript popadla touha šít, se mi nechtělo.

***

I když vlastně bych bývala mohla, protože před jedenáctou přiběhla Madlenka, že se Miška dusí a hýká... Další z řady vzteklým obdobím vyřvaných laryngitid. Takže znovu koukání z otevřeného okna do nočního mraziva, inhalace kortikoidu, uklidňování, a jakmile do pobledlého, lehce apatického gumídka znovu vešlo trochu růže, odvolat tatínka z orchestrálních oslav, kdybychom ještě náhodou museli na pohotovost... Když přijel, musely jsme mu připadat jako nepovedený aprílový žert. Obě koťata spokojeně usínající u druhé čtené pohádky v naší manželské posteli. A ráno už Míša lítala, jako by se nic nestalo.

Každopádně jsem moc ráda, že nestalo - byť je to celkem pravidelně a já už mám nacvičeno, co dělat, přeci jen mi pokaždé malinko spadne srdce do kalhot.

Stůl

Mám hotovo.

Mám několik nových zkušeností.

Mám radost.

***

Stůl pro Madlenku.

 

 

Ona teď poslední dobou hodně kreslí, maluje, výtvarničí. Tytam jsou doby, kdy jsem přišla do školky a na první mrknutí oka věděla, které dílko je její = naše M jako minimalismus, jedna čára pro vybarvení, tečka pro linii. Nebavilo ji to, nešlo. Držení pastelky jako kopáč rozvodů, křečovitá křeč v ruce. Koupila jsem si knížku o grafomotorickém rozvoji dětí, založila ji, zapomněla ... a jen dobře. Většinou bývá horlivá mateřská snaha o zapadnutí zdravých dětí do tabulek na škodu (a já to určitě jednou a beze zbytku pochopím)... Prostě teď jsou tužky, pastelky a fixy všude a v jídelně máme na liché stěně i soukromou galerii, jejíž prohlídka žádnou návštěvu nemine.

Ale už to chtělo odpovídající, ergonomicky vhodné prostředí pro tvorbu. Takže opravdický pracovní stůl a k němu židli respektující ještě nějakou dobu rostoucí sedící. Druhé objednáno na netu, první zděděno po mně. Rustikální vzhled devadesátkového nábytku nebyl nic moc, ale zase jde o masiv, takže škoda toho skutečného materiálu nevyužít. Pořád jsem v hlavě měla tenhle kus nábytku za nový. Naši mi ho koupili jako náhradu za psací stůl po mamince. Před nástupem na nižší gympl... víc jak před dvaceti lety. Čas je fakt relativní.

Konec okecávání, ke stolu... Plán byl, že ho zbavím hnusně naoranžovělého nádechu a po zbroušení jen napustím bílým voskovým olejem, aby se zachovala struktura dřeva (škoda, že ten neutrální tón pravého materiálu nejde navěky zachovat jen bezbarvým lakem). Půjčila jsem si brusku na ty všechny velké a nečlenité plochy, ale brzy zjistila, že z jejích vibrací se mi dělá podivně fyzicky zle a že všechno nakonec budu muset dělat ručně smirkovým papírem různé hrubosti, což mě stejně (a v konejšivém tichu) bavilo mnohem víc. Jako z brusky, tak i z vosku nakonec sešlo. Suky a letokruhy vsávaly nový nátěr úplně jinak než hladké dřevo a než jsem si představovala. Všechno špatně a záchrana všech amatérů bílým Balakrylem (jen v dílech s viditelnými suky i nátěr základovou barvou, pro jistotu) a elsovská modrá na pracovní desku a šuplíkový díl - do bílého nátěru jsem postupně kapala a kuchyňskou metličkou zamíchávala primalexovou tekutou tónovací barvu. Navrch ještě dvojitá vrstva bezbarvého laku pro větší odolnost (třeba propisky jsou sviňa, záhy otestováno) pracovní desky a čelních stran šuplíků. Po zaschnutí smontovat, nalepit na spodní stranu noh polštářky proti odírání podlahy (ty lehce urputně dávám na všechno neživotné, nohaté)...a je mi trochu líto, že už nemám do čeho rýpnout:).
 

No, a to je výsledek několikadenní prokrastinace od učení se na státnice.

Já tam ten smysl vidím:).

Kulaté úchytky vyměněny na/za super pevnou kůži (Pájo, děkuju, nakonec jsem v té krátké délce ani nemusela ohýbat zamokra). A kdybych si včas uvědomila, že mám ve vrtačce špatný druh vrtáku, mohly být ty díry do kůže o milimetr a kus přesnější (kulaté matky z místní kutilské prodejny, myslím, ujdou - křídlové matky z vnitřní strany a hlavička šroubků z vnější se mi nelíbily).

Sklopný (pětileté potencionálně nebezpečný) mechanismus přední části stolu jsem zafixovala uříznutými kusy dřevěných opékacích klacíků (přilepeno obyčejným Herculesem, dřevo na dřevo drží parádně)... V závěru jsem chtěla šuplíky nějak ozdobit. Nejdřív v opakujícím se vzoru zbytku Lepeeto nálepek na protější  zdi, pak černými trojúhelníky, co si primárně schovávám na renovaci skříně ve vlastní pracovně. Nakonec (a díky virtuální podpoře) zůstane tenhle stoprocentně amatérský po(pře)čin dočista načisto.

V celkovém pohledu nějak tak. I s nově ušitým obalem na nudně kancelářský, odpadkový koš. Neudržela jsem se a šicí stroj zapnula. Ta božsky černobílá látka nedala jinak.

Chtěla jsem Madlence došít i držáky na tužky. Ale předběhla mě a úložný prostor si zvolila sama. A ono je to nakonec vlastně to nejpřehlednější řešení.

Prostě její pokoj, její volba.

Já můžu dát jen základ - pro dvě či čtyři nohy, na tom nesejde.

A tak to má, snad, být.

Na koledu

Oboustranné plátěnky na velikonoční nadílku.

Loni jsem si se Zajíčkem daleko víc vyhrála (plyšáci a košíky tu). Letos je to o poznání jednodušší, ale zase praktičtější. Trochu válčíme s Madlenkou a jejím zubním kazem, takže alespoň u nás doma ušák přinesl omalovánky, knížku, foukací fixy, samolepky... prostě takové ty dentálně neškodné záležitosti, které se do tašek hezky vlezly... A od zítřka můžou sloužit jako zavazadla na věčné přenášení oblečení do a ze školky, třeba.

Co mi paměť sahá, velikonoční pondělí (přinejmenším jeho příjemnější část) patřilo hledání zajíčka, respektive toho, co po sobě nechal. A dost mě baví tuhle tradici držet i pro své děti. V noci kvůli nejistému aprílovému počasí zanechal své otisky v přízemí - barevně odlišené pro každou z holek. Ty samou nedočkavostí nemohly dospat a ranní hygienu, převlékání a snídani zvládly samy, bez pobízení a v takové rychlosti, že Peťa musel na dokumentaci pátrací akce vyrazit ještě v pyžamu.

Plán byl, že hledačky půjdou po stopách a nálepky budou postupně sbírat, až dorazí ke skrýši. Madlenka byla, i přes výrazně vyšší počet otisků a delší cestu, tradičně u cíle rychlostí blesku. Miška si zase víc než závěr užívala cestu, včetně nekonformního skladování lepítek... Venku pak přeci jen čekalo v našem nepřehledném porostu i čokoládové vejce, to bylo radosti. 

Ovšem v duchu výše zmíněného cukrovinkového embarga, jsem tři čtvrtiny rozbalené čokolády v nestřeženém okamžiku schovala na horší časy, nikdo nic nepoznal... zákeřná matka. Holky si ale stejně z koledování s tatínkem donesly plnou igelitku třpytivě zabalených figurek (zabaveno), krásně opentlené pomlázky (vystaveno) a několik skutečných, natvrdo vařených vajec na povinnou velikonoční pomazánku (snědeno)... Sama jsem tu osekanou tradici vyplácení proti uschnutí nikdy moc nemusela, nejen kvůli zvláštní genderové logice a téměř valentýnskému soutěžení která jich (koledníků) měla nejvíc, ale hlavně jsem nikdy nevěděla, jak se mám při švihání tvářit, a byla jsem přesvědčená, že jakákoli říkanka delší než dva rýmy by se měla pokutovat... Ale Madlenka, a po prvotním fňukání lehce i Miška, tímhle svátkem nadšeně žije. Tak se snažím nebýt příliš okatě brzda, ať si svou finální oblibu nebo averzi vytvoří mé holky samy...a taky abych jim neodradila koledníky:))).

S jarní, natož velikonoční výzdobou, kterou jindy dělám moc ráda, to taky úplně neklaplo. Tak jsme si aspoň v upršeném nedělním dopoledni zablbly s vyfouknutými vejci (já s Miškou tematicky zajíce, Madlenka se rozhodla pro portrétní zobrazení naší rodiny, exempláře od obou si schovám) a upekly beránka bez lepku a bez ucha, kterému Michalka hned po vychladnutí vykousla na zádech díru...

Ale jo, bylo to moc fajn :).

V kapse

Máme to doma tak padesát na padesát. S oblibou cestování u našich dětí.

Madlenka je od miminka velký turista. Změnou prostředí a novým neznámým viditelně pookřává, dlouhé přejezdy autem nebyly a nejsou problém. Zato Mišulka je typ spíše domácí, s úlevou se vrací z delších i kratších výletů a láskyplně obchází svoje bezpečné území (moje postýuka, moje židue, atd.). V cizím je nervózní a potřebuje svoji konstantní dobu aklimatizace. Výlety autem nikdy neměly úplně hladký průběh a ještě do loňska by se daly přirovnat k mírné formě utrpení - oboustranného, protože z Miščiných vzteklých etud od patnácté minuty jízdy jsem beznaději a negativismu brzy propadala i já, čímž se nám to hned ze začátku pěkně zacyklilo :). V takových chvílích jsem potají i nahlas vzpomínala na záběr z taxíku v jakémsi zahraničním filmu a toužila po tom zvukotěsném plexiskle mezi předními a zadními sedadly, jen s tím malinkým, výklopným okénkem na podávání potřebného obnosu. Ale pomalinku, polehoučku se to zlepšuje. A s dostatečným zapojením animátora, zásobou jídla a hraček (vše v naprosto přesně rovném dílu pro obě - to si zase ostřížím zrakem hlídá Majda) a hudebních hitů se dá v relativním klidu a míru přežít cesta třeba až do Rakouska.

A protože na letošní léto plánuju s holkama co nejvíc výjezdů, abychom se s Madlenkou doma neunudily a abych Mišku ještě víc cestovatelsky utužila, ušila jsem dopředu dva kapsáře na všechny ty nezbytné věci.

Z oblíbené kočárkoviny. Látku jsem brzy zavrhla, protože při nástupním a výstupním stylu mých princezen bych ji mohla prát hned po první jízdě, takhle není špína až tolik vidět, případně stačí přetřít hadrou (ale prát se, samozřejmě dají). Zepředu veselé puntíky na tmavě hnědém podkladu, zadní strana - pro vyvážení poměru cena/výkon - levnější jednobarevná kočárkovina, uprostřed pak pro pevnost tvrdý ronopast.

 Uchycení kolem opěrky hlavy na popruh a sponu, kolem sedadla guma š.2,5. Dvě mělčí vrchní kapsy, pak vystupující a stahovatelná kapsa na láhev s pitím a kus popruhu na zavěšení plyšáka, případně připevnění tiché knížky (jestli se k ní vůbec dokopu, než mi holky dorostou do časáků pro adolescenty). Spodní kapsa je nejhlubší a nedělená, se zapínáním na magnetický druk, tam by měly přijít knížky, omalovánky, něco většího a vyššího. Olemování kapes pro Madlenku zeleně, pro Michalku dorůžova, ať to v té sesterské sounáležitosti (soutěživosti) mají aspoň trochu rozlišené.

***

Tohle byla představa, realita je zatím taková, že kapsář slouží jako vícepřihrádkový koš na odpadky všeho druhu a skupenství. Holky se pravidelně nemůžou rozhodnout, kterou barvu olemování a popruhů vlastně chtějí (většinou jen tu jednu stejnou, jak jinak) a Miška při jedné ze svých atak období vzdoru (kterou, matně si vzpomínám, rozpoutal na podlahu spadlý a  ihned nezvednutý obal od sušenky) vzteky rozkopala ten nevinný růžový popruh...

No, ale já tu představu o radostných jízdách plných expedičních písní, slunečních brýlí a vlasů vlajících ve větru ještě nevzdávám. On ten čas přijde a jednou třeba v poklidu dojedeme i na můj milovaný sever Itálie.

Takže ještě zpevnit nervy, zpevni švy... a bude to v kapse:). 

Osudová

Na každého čeká jedna osudová.
Láska i látka.
O tom prvním nepochybuju, o tom druhém jsem přesvědčená.

No dobře, spíš v to druhé doufám. To když při objednávání preferovaných textilií pravidelně (a vesměs nahodile) plním virtuální košík i potisky, které bych sama za sebe nebo pro sebe určitě nevybrala. To když opakovaně naprosto popírám svou averzi vůči vyslovenému i realizovanému to by se (ještě) mohlo hodit (prostě s výjimkou látek, knih, fotografií a výtvarných počinů svých dětí jsem racionálně třídící drsoň).

A abych si ještě míň fandila s odhadem, tak často beru látky, které na skladě  čekají dost dlouho. Třeba jako ta uvnitř únorově předané tašky - dobrého půldruhého roku. Protože málokdo si troufne na barevně výrazné, zlatavě orámované listoví, a to navíc v době, kdy na stromech ještě neraší ani pupence. K tomu kombinace s rudou koženkou a ve velikosti příručního zavazadla. To už chce odvahu, a taky schopnost kašlat na černo-bílé trendy i konvence.

Moc ráda jsem tento osobní atyp šila.

Přesné rozměry jsem si v tom barevném opojení nenapsala (a zrcadlovou fotku sama sebe s kabelou si sem, cudně i alibisticky, pořád netroufám dát). Každopádně jsou dostačující  na velikost šanonu a termosky s čajem. Zapínání na magnetický druk, protože častému vytahování dříve zmíněného zip zbytečně překáží a brzy se ničí. Na peněženku, toaletku, psací potřeby, mobil... a další věci potřebující utajit při cestách soukromě i mhd jsou určeny dvě velké a skrytě zazipované kapsy. A protože pedagogická činnost při současném spolupůsobení dvou malých dětí není žádné peříčko, jsou i všechna kritická místa tašky přizpůsobena násobené zátěži - čtyřcentimetrová, pevně prošitá ucha, dvojité prošití oválného dna.  Tvar, lehce odlišný právě tím oválem naspodu, jsem si rozkreslovala sama, takže je (i když opravdu jen lehce) autorsky můj.

***

A já. V pondělí jsem byla po skoro roce nakupovat oblečení jenom pro sebe. Rozhodnutá nabourat svůj šatní stereotyp tmavě modré, bílé, šedé a starorůžové, být konečně víc barevná (že se jako přes kupu veselých tónů doberu i ke korespondujícím pocitům). Takže jsem se vrátila se dvěma taškami hadříků pro holky, a v té třetí (nejmenší) se kromě výše zmíněných odstínů vyjímal jeden hořčičně žlutý tenounký pásek a jeden šátek s pruhem téže barvy. No, materiální marnost se mnou, zatím osudová:).

***

Na jaro ušiju hořčičně žlutý polštář naší pohovce.