V hlavní roli pokojová jedle a něco jako prostírka, přesněji šitá podložka.
Něco jako prostírka a vychytávka jako varianta na misku. Oboustranný a uvnitř vyztužený kruh, který by klidně mohl být na stole, ale tady koresponduje s padesátkovým křesílkem po babičce (obojí v jemňounkém vzoru látky po ní schraňované a ji připomínající) a slouží jako podložka a ochrana podlahy před nepozornou závlahou květináče s hlavní hrdinkou.
Jedličku máme, jestli dobře počítám, už skoro 8 let. Dostal ji můj muž. A protože tehdy jsme ani jeden nebyli žádní extra zahradníci a bydleli v malém bytě bez kytek, zůstala u našich, kde ji v mém dětském pokoji do mrňavém květináče sem tam někdo náhodně nalil vodu. A ona si svých 15 centimetrů živé výšky 3 roky držela a nepustila. Takže když jsme se stěhovali na Ruinu, měla už pomyslné potvrzení na přežití v extrémních podmínkách, rovná se osvědčení pro mou extrémně nepravidelnou (kaktusovou) péči. Jako bonus dostala nový rozměr květináče, novou hlínu a pozici na parapetu okna v jídelně hned naproti mé židli u stolu. Rozbujela a další 4 roky mi každý den nenápadně dokazovala, jak je silná, krásná a svá mému pěstitelskému jelimanství navzdory. Abych to docenila. Abych hned zkraje letošního letního jara a po odvozu Madlenky do Junáku vyrazila s Miškou pro nový květináč. Abych tu neplánovaně velkou a těžkou nádobu táhla v náručí cestou necestou, současně nohou brzdla dítko s jejím dětským kočárkem a ústy vydávala pokyny k chování na pozemních komunikacích i zpoceně včerpaná provolání někam do oblak. Donesla jsem, přesadila, přemístila na čestné místo v obýváku a už druhý den měla pocit, že úplně cítím růst nových výhonků. Dnes má o dobré patro víc a já ji dost často bezděčně a letmo hladím po nepichlavých větvích, sem tam prohodím vlídné slovo, mám ji ráda. A uznávám, že jsem s prvotním úsudkem o ní byla vedle.
***
Vedle byl i poslední měsíc a kousek. Já ta jara mám pravidelně v hlavě tak nějak pod dekou, těžce a tlumeně. Zatímco spousta lidí po zimě ožívá a užívá si slunko, probuzené vůně, novou energii, já musím přejít na automatickou převodovku, abych to uřídila a fungovala v mezích nutné potřeby vstát, postarat se, pracovat, nezabírat si přehnaně, ne-tvářit se, bez radosti, a tak. Prostě za mě jaro ne-e. A nejlepší přírodní metodou, jak se s tou dekou sama za sebe popasovat, je prostě počkat, až to do pár týdnů přejde a nenadělat při tom přílišnou paseku. A ono si to sedne, jakože už skoro teď, navíc po odpočinkové dovolené bez mých malých lásek, po nepřetržitém pobytu na čerstvém vzduchu a při fyzicky vyčerpávajícím, lehce stresujícím a dlouho odkládaném (protože proč golf, protože teď už vím, že určitě) kurzu k získání zelené karty. Znovu, ale pomalinku, nabírám na obrátkách v reálném i virtuálním světě svého šití.
A taky se amatérsky těším z naší pidi zahrady/dvorku deset krát devět. Před pěti lety zněl plán jasně - čistá dlažba a čistý trávník. A dnes tu máme řádku buxusů, zakrslou jabloň, sloupovitou třešeň, rybíz, jahodníky, levanduli, kopretiny, bylinky, jedno rajče, truhlíky muškátů a obrostlou pomlázku z Velikonoc 2018... a plánů minimálně na pětiletku dopředu. A já se (i když pořád zahradničím s úspěšností padesát na padesát a s nepřímou úměrou k vyvinuté péči) těším z každého lístku, vyhlížím každý pupen, raduju se z každého květu. A uznávám, že s radikálním postojem k zahradě jsem (jako u spousty jiných věcí v ne-poslední řadě) byla vedle...
... jak ta jedle.
