Druhý vrh

Druhá várka králičích panenek, toho času u nebo na cestě k malým majitelům a majitelkám (a jedné velké :) ).
Třetí sada je ještě horká od jehly, s vyšším stupněm utajení, takže víc až v roce příštím. Stejně jako nové zakázky (objednávat na e-mail ale možno už teď).

S vyšším věkem slečen majitelek jsem lehce povýšila i králičí úroveň. Ručky prodloužené, dodatečně přišité přes knoflíky. Více pohybu, více hraní.

Tyhle panenky mám moc ráda, baví mě, jsem na ně tak trochu pyšná. Je ale pravda, že u desátého kousku mi elán mírně upadal, u patnáctého už jsem začínala mít pocit překrálíkování. Každá figurka mi zabere několik hodin, a kdybych měla tuhle dobu zkrátit (a šít třeba ve velkém - desíti kousků za měsíc :)), musela bych proces fordovsky rozdělit - šít jednotlivé díly naráz, a potom naráz všechno sestavit. Zkusila jsem to u jedné pětky a musím říct, že mě to nebavilo ani trochu. Pětikusá manufaktura sice byla citelně rychlejší, ale radost a cit k jednotlivým panákům (takové to tebe nedám) se nějak vytrácel. Takže znovu už jen s mnohahodinovými jednotlivostmi...
Otázka ovšem je, jestli bych byla schopná se s tímhle přístupem případně v budoucnu uživit :).

***
A teď už odpočinek, pro šicí stroj i pro mě. Poslední týdny jsme to každý po svém doklepával dost na sílu, nervózně, v závěru vcelku dýchavičně. Takže čas vypnout, srovnat se, začít znovu, začít se znovu těšit.

Tažní ptáci

První ze dvou volných toaletek.
Plánovala jsem jich k rozebrání víc, víc už nestihnu.
Látky s motivem letu mě baví. Tahle obzvlášť. Šedá, černá, akcent zelenožluté, všeho tak akorát.

Důvěrně známé sestavení, zapínání, volný prostor uvnitř.

***

 

Zrovna teď mi do sluchátek hraje nové cd kapely Velmi Krátké Vlny (odkaz tu). Pokřtěné o víkendu - tak moc příjemný zážitek, odpočinek a hodně radost, že tuhle sestavu znovu slyším, po dlouhé odmlce znovu naživo. Přiznávám, postupem času jsem Peťu čím dál častěji popichovala, jestli už nemlčí příliš dlouho, jestli to fakt bude mít smysl, jestli to nebude na sílu k zalíbení ... abych v sobotu poslouchala tu v rytmickém pohybu, tu tiše s otevřenou pusou, tu s knedlíkem v krku. Mělo to smysl, protože po mezidobí směrování sice s excelentním zpěvákem, ale celkovým dojmem na hraně nahraně, porozchodovém hledání a tom závěrečném odpočinku jsou zpět v podobě, která na mě působí opravdově, pravdivě, v tom nejlepším slova smyslu civilně, sedí to a sedí to dohromady, věřím jim, že jsou to oni. A  protože reflektory svítí nejvíc na zpěváka, nejde si nevšimnout, jak moc se posunul a získal oprávněnou jistotu a sílu... Velkou zásluhu na tom celistvém obrazu (moc nemusím slovo image) má určitě i přizvání profíka, který dřeň kapely zná jako své struny, protože sám svého času se skloněnou hlavou, vážným výrazem a postojem z mírného profilu udával basovou linku... Z nových skladeb každému co jeho jest. Madlenka si při jízdách do školky pravidelně žádá Rybáře. Já jsem propadla Tažným ptákům (proto si je kradu do názvu), asi kvůli svému věku, rozpoložení, nevím. Na albu to třeba až tolik nevyzní, ale naživo je to strašně silné.

 

Uf, tak snad teď trochu odlehčit...Pár hodin před koncertem jsem trnula, jestli bude jediný možný centimetr pro prodloužení koncertních kalhot stačit muži k důstojnosti. Nohavice z látky s příměsí vlny se totiž po prvním vyprání ukázaly jako velmi krátké. Příště bych se tak ze své pozice trochu přimlouvala za delší záložky, aspoň pro toho pána s pozounem. 

e(x)spressní

Koncem října jsem absolvovala svůj narozeninový dárek od muže - certifikovaný dvoudenní baristický kurz - příprava espressa a latte art. A bylo to skvělé. První sedmihodinová část obsahovala základy teorie o pěstování, sklizni a zpracování kávy, technologii a technice (spousta zajímavých a přínosných informací) a přípravu správného espressa na profi strojích, takže spousta vážení, měření se stopkami a zkumavkami, koordinovaných pohybů, ochutnávání. To mě bavilo moc a řekla bych, že i šlo. Druhý den přišla na řadu příprava kávových nápojů s mléčnou emulzí. A to už bylo zoufalé. Na plné čáře se projevila nulová praxe z provozu (ve srovnání s ostatními čtyřmi účastníky) a já se zasekla hned u vytváření správné konzistence mléčné "pěny", nešlo mi to a nešlo. Z nějakých pětatřiceti pokusů o capuccino se mi možná povedly dvě - v základní verzi, nějaké rozetky, srdíčka, natož něco víc sofistikovaného nepřicházelo v úvahu. Zhruba od druhé poloviny dne jsem propadala beznaději, vztekala se, mračila, chtělo se mi nad těmi vylitými zkaženými nápoji i sama nad sebou lítostí brečet... prostě úplně stejná reakce, zoufalost a zloba, jako když Madlenka prohrává v člobrdu, nebo když jí hned a okamžitě nejde napsat nějaké písmeno, nakreslit zvířátko, nebo tak. Teda jen s rozdílem, že já jsem se s vypětím udržela a do těch krásných velkých espresso strojů nekopala, hrníčky nerozbíjela a na lektorky neječela. Mám neodbytný pocit, že ten certifikát jsem s pevným přivřením obou víček dostala jen proto, že věděli, že se do ostrého provozu v nejbližší době určitě nechystám a že třeba (časem) to i trochu natrénuju.... Během tříhodinové cesty domů jsem v autě trochu ztratila napěnění, a když jsem si další den ráno dala doma naše kapslové presso, které rázem chutnalo dost nedobře, bylo rozhodnuto, že tomu dám ještě šanci, že vyměníme pohodlné zmáčknutí čudlíku s instantně předpřipravenou dávkou kávy. Už čtrnáct dní máme doma Ježíška v podobě pákového stroje a já testuju, zkouším, odvažuju, nastavuju, sleduju tlak, ochutnávám, uvědomuju si velkou práci před sebou, každý šálek mám přesně po zásluze, a teprve dnes se mi povedla i ta první správná emulze a náznak hezké rozetky. Ranní radost obrovská.

A to mě přivádí k jiné věci. Totiž že automatika, pohodlnost a jednoduchost nemusí mít za rovnítkem kvalitu, a to v kterékoli oblasti, politiku nevyjímaje. Poslední dobou víc vnímám a zase o kus víc mě straší, jak snadno si lidé kolem mě na to rovná se zvykli. Názory a postoje si vybírají podle důvěrně známé, líbivě zpracované značky a barvy přelepky, jako by to byly ty kapsle. S chlácholivou jistotou, že po jednoduchém zmáčknutí čudlíku jim vždy vyteče předvídatelně stejné množství tekutiny, stejné chuti a konzistence, stejná pop(ulistická) řešení. Je to rychlé, pohodlné, bez námahy, bez přemýšlení, s iluzorním zážitkem. Blbé je, že přes líbivý obal nelze zjistit, co je skutečně uzavřeno v instantně a sterilně dávkovaných porcích, jaký druh jak pražené kávy, kolik nepravdivého odpadu (balastu, frází, polopravd a lží) se do namletí dostalo, a kolik odpadu z toho pak ještě zůstane dalším generacím. A to případné pobolívání žaludku z přepálených, přelouhovaných zrnek, to už se nějak snese, zapije, přejde pokrčením ramen. Smutno mi je.

***

A tak si aspoň denně zvedám náladu třeba sadou nádherných kalíšků a podšálků na espresso, které mi na zakázku vyrobila nejšikovnější Bára z EmaMamisu. Každý z šestice je záměrně nesouměrný, každý z nich je svým způsobem dokonalý, za každým stojí kus dřiny a neošulitelného času. Mám je moc ráda.

Na zimu

Zima za dveřmi. Děti taky. Teď navíc v novém, zatepleném oblečení.
Snaha o přirozené nafocení s povětšinou rozostřeným výsledkem. Jsou pořád v pohybu a já ještě na foťáku nenašla čudlík na sportovní nastavení.

Tak aspoň jeden záběr, kdy jsou z profilu i z ánfasu vidět oba kusy (oděvu).

Dvouvrstvé čepice a nákrčníky, zvenku úplet, zevnitř fleece. Zvětšovala jsem část střihu z kojeneckého kloboučku, což bylo hodně proměřování a přepočítávání, a i tak jsem to trochu přestřelila. Původně zamýšlená velikost pro Mišku skončila na Madlence, a to s pořád trochu volnějším obvodem. Čepky mají jen jeden šev vzadu a jsou malinko delší, předpokládala jsem, že se lem bude ohrnovat. Nebude, není zájem.

Lítačkové kalhoty ze zimního softshellu s nápletem v pase a na nohavicích. Skvělý materiál na sychravé počasí, hřeje, neprofukuje, dobře odolává vnější vlhkosti i tvrdým dopadům při zakopnutí (obojí v reálu mnohokrát ověřeno).

Barvy a vzory si vybíraly holky samy. Vlastně celý stajling byl v jejich režii, mé slovo s přibývajícím časem povážlivě ubývá na váze.

Nevím, jak je to jinde, ale u nás je oblékání velké téma. Hlavně po ránu. Naše rána bývají stereo a stereotypně napjatá. Ono je totiž jedno, jestli vstaneme na čas, o pět, deset, třicet minut dřív, nebo i kdybychom na krásně zaspali, ranní itinerář se pravidelně hroutí v momentu oblékat. Naučila jsem se ošacení s Madlenkou dopředu konzultovat, ale stejně je ta hromádka ráno blbě a musí si všechno znovu vybrat sama, nejlépe stylem na podlaze mám o oblečení ze skříně větší přehled. Následuje dohadování o vhodnosti barev, vzorů, materiálů, termoregulačních vlastnostech s ohledem na meteorologické podmínky za okem (to je občas na podporu mateřských argumentů nutno dokořán otevřít), účelu, atd. Pak oboustranné žalostné kvílení, vzteklé vrčení, podupávání. A pak jakástakás dohoda. Minuty do odjezdu běží. Interval zdvíhání rodičovských ukazováčků směrem k hodinovým ručičkám se zkracuje... A Madlenka sedí polonahá na gauči, s ponožkou v ruce a se zasněným pohledem na protější zeď. Miška je zatím mírnější, protesty se omezují na au, šktí, tačí, neci, ale většinou se s ní dá domluvit (v krajním případě přeprat)... No a pak snídaně, zuby, batohy, a už fakt honem jdeme... Načež Madlenka v chodbě pronáší ještě si musím... Rituály jsou prý zdrojem jistoty, bezpečí, no nevím. Ale že je to tak i jinde, že jo :)?!

Na hraní

Králičí panenky... moje nová a velká šitá radost.

Minulý týden jsem došila první vánoční zakázky, toaletky hlavně. Hodně mě bavily, ale dostala jsem nutkavou potřebu na chvilku odkročit od všech těch hran a rovných linií a zkusit něco víc hravého, zaobleného, tvůrčího, prostě nového. Takže jeden večer vznikl střih a zkušební verze králičí panenky. Lítala kolem ní spousta much, které bylo potřeba vychytat, rozměry nepoměrné, oči umazané, švy nepevné. Prostě spíš k vzteku, než k radosti. Ale Miška tohle chuďátko adoptovala na první dobrou, takže teď do postele každý večer ukládáme kromě Mišky a jejích neodlučitelných kámošů opi a ošíka, ještě osmdesáti centimetrového medvěda a nově i chromého zajíčka. A mě to zase trochu nakoplo zkusit panenku znovu a líp. Druhý večer jsem dotáhla vzhled obličeje, upravila rozestup uší, aby nelezly do očí, a doladila zpevnění tlapek/ručiček. Třetí večer jsem přišla na způsob obšívání minky, které svou rubovou strukturou těsným, rychlým stehům úplně nepřeje, a taky na čistější způsob zakončení tělíčka. Výsledná panenka už se docela povedla, myslím.

 

Velikost tělíčka 25 cm, s ušima dalších cca 14 cm.

Materiál: hlavička a uši z dětského minky, neuvěřitelně heboučké textilie, kterou mají tendenci bezděky si přiložit k líci i ročníky s volebním právem. Ostatní části těla z bavlny. Dekorace bavlněná krajka, filc, knoflíky...

Výplň z dutého vlákna.

Očka a nosík nově vyšité bavlnkou. Verze pro větší děti (ty, co už objevují svět jinak, než pusinkou) má jako bonus textilní barvou vyvedou růž na tvářích. Panenky pro malošky se pro jistotu (bezpečnost) nerdí.

Panenky pro větší jsou tiché, pro mladší jsou tu kombinace chrastícího tělíčka a/nebo šustících uší.

Vše je pratelné na 40°C, bavlněné části jsou žehlitelné. Jen minky a případné šustivé uši si s žehličkou nerozumí.

Šustivé uši se kvůli celofánové výplni drží spíš nahoře. Bez ní elegantně splývají kolem obličejíku.

Teď jednotlivě a popořadě.

Modré duo už má své malé majitelky. Tichá panenka pro brzy dvouletou slečnu. A něco jako usínáček pro čerstvé miminko - je placatější, minky i na zádech... Tenhle konkrétní tvar budu ale muset ještě víc vyladit.

 

Jeden trojúhelníkový chrastivě šustivý model i pro kluky (zadaný). Volná je tato vesele barevná panenka chrastící a šustící.

Zatím volné jsou i tyto panenky. Má oblíbená černo-šedo-růžová kombinace na tiché panence. A chrastící panenka v něžných odstínech.

A ještě všechny najednou ... asi ani nemusím psát, jak jsem si je zamilovala, že:).

***

Nastřiženo a dostatek látky mám ještě na pár dalších panenek. Ale šití teď musí počkat. Holky z poloviny marodí (zase ten Majdin nevyzpytatelný kašel, od podzimu do jara), doma mám obě. Člověk si na denní ticho zvykne neuvěřitelně snadno, takže místy trochu bojuju. Ale zase si můžu hodně hrát. S Madlenkou je to setrvale o princeznách, dvojrole dcery modré krve a režisérky. Miška většinou dostává nějaké štěky, podle své aktuální polohy a rozpoložení. Na mě zůstávají role mužské a/nebo záporné. Dnes jsem ale měla štěstí, hrála jsem prince, který musí princezně splnit pět! přání (tši jsou málo, to chce každá), aby si ji mohl vzít. To poslední bylo přinést živou a mrtvolkovou vodu. Trochu jsem se dusil smíchy, ale sehnal jsem...

Tak na hraní!

 

 

Plavací

Věci do školky pro jednu i pro druhou, plavání jakbysmet, tancování pro Madlenku, mých několik kurzů, moje cvičení... Pocit, že zbytečně velkou část času a mentální kapacity věnuju na správné a včasné chystání a přemisťování svršků, botiček, lahví na pití, hygienických potřeb, psacích potřeb, učebnic, klíčů... vyvrcholil, když jsem onehda přišla po celodenním pracovním lítání na jógu a zjistila, že to tmavé na dně kabely jsou předchozí den ve školce posbírané elasťáčky holek, nikoli můj cvičební úbor (ten  si stále hověl nachystán na stole). Narvaná do úzkých džín jsem dost dobře neprožívala ani úvodní dechová cvičení, možnost dostat se do jogínských pozic samozřejmě nulová. Takže předčasný odchod, nepříjemný vnitřní dialog se špetkou samohany a rozhodnutí ušít nám všem tašky na všechny příležitosti.

Tady Madlenčin taško-pytlík na poškolkové plavání. Pro Majdu šňůrky na záda, pro mě ucha na nošení v ruce.

Madlenka už od letoška plave v kurzu bez rodičů (k oboustranné spokojenosti, nutno dodat), takže na velkou osušku, plavky, šampón, hřeben, přezůvky a plavecké brýle stačí i tyto dětsky nositelné rozměry. Při troše snahy a fyzické síly by se tam vešel i župan, ale ten většinou není potřeba.

Zavazadlo šité z kočárkoviny, která mi zůstala z šití batůžků pro holky (tady). Na tento materiál nedám dopustit. Je lehký, pevný, výborně se udržuje, jen tak nepromokne, rychle schne a dobře se s ním pracuje.  Ucha z nylonových popruhů, barevně ladící se stahovatelnou šňůrkou.

 

Na mokré plavky a kosmetiku ještě menší kapsa se zipem, geniálně jednoduchá záležitost z jednoho pruhu látky.

Jsem spokojená :).

Svatební

Sobotní svatba našich letitých kamarádů.

Po letitém vztahu, takže oznámení přišlo trochu jako překvapení, nejmilejší.

Lucko & Jirko, děkujeme za pozvání!

 

Krásné to bylo. Pravda, civilní obřad na obecním úřadu nesl tradiční známky léta neměnného přístupu, ale vzhledem k tomu, že už to je bráno i jako určitý kolorit, byla ta úřednická zkostnatělost a hra na váž(e)nost spíš důvodem k povzneseným úsměvům a ne úplně korektním vtipným poznámkám.

Odpoledne a večer nadmíru vydařený, příjemný, přátelský, nenucený. Jej, víc takových. Víc takových setkání s lidmi, které máme rádi a se kterými se aktuálně kvůli různě rozběhnutým pracovním, dětným i bezdětným cestám nescházíme tolik, kolik bychom chtěli. 

 

***

 

Ode mě ručně dělané vývazky, moc ráda jsem tenhle dávný slib splnila. Ve svatebních barvách námořnické a limetky, s něžnými květy hortenzie navrch.