Adventní výz-doba

Několikátý rok stejného ladění.
Bílá a zelená a dohněda a přírodní... a spoustu světýlek. Nejde mi jinak. Stačí.
A perník od Peťovy maminky (tak krásně je umí). Osvětlené věnce. Osvětlení andělé z polínek.

Oproti loňsku šel i adventní strom (na každodenní výtvarný úkol a sladkost pro holčičky) doběla. Časem a světlem začalo smrkové dřevo přírodně žluto-oranžovět (pro mě odstín chatkových paland), takže jediný rychlý nátěr balakrylem - aby pořád zůstaly stopy dřeva, ale aby neodvanul svátečně-domácí pocit. Přidala jsem loni "co kdyby" koupené kartónové domečky od Unlimited design. Tehdy jsem úplně nevěděla, co s nimi, letos už u nás dvojmístně zapustily základy... Čtyři svíčky na letitém podkladu doplněné o snítky buxusu a levandule z našeho dvorku... A taky prvně mámě smrček v květináči (a v kbelíku navrch), v obývacím pokoji. Dárky se tradičně objevují u jehličnanu v jídelně za rohem, ale pro letošní rok a léta příští jsme dopředu ozdobili něco opravdu živého i v místě pravidelného setkávání, hraní, rozhovorů, prostě v centru. Madlenka má teď výtvarné období na téma "moje rodina", takže máme ten nejmilejší motiv nalepený i na hliníkovém květináči.  

Adventní čas a vědomí konce i začátku jsou pro mě hodně důležité. Čím dál víc, možná.

Na jedné straně institucionalizovaná víra, v jejíž zádveří pořád nerozhodně přešlapuju, nesměle chytám za kliku (moc vnitřní téma na delší popis).

Na druhé straně osobní pocit. Začátky nových letopočtů jsou pro mě berná mince. Novoroční předsevzetí si ale nikdy nedávám, jsou bezcenná. Na samotnou startovní čáru by měl člověk přijít připravený, že... Místo toho sčítám a odčítám v posledních kalendářních týdnech. Takový závěrečný detox, řekla bych. Z toho, čím jsem chtěla být a čím jsem, čím bych chtěla a měla být pro své nejbližší a hlavně pro a za sebe... a úplně nejvíc, co všechno mám možnost změnit, u sebe samé především. Většinou to není příjemné, dost často to pobolívá, ale nelze se bez toho posunout. V nadcházejícím roce obzvlášť. K závěrečnému, klidnému rovná se chybí kousek, třeba trochu odhlédnutí, odstupu. Snad už od zítřka. Těším se.

Zabaleno...

... pod stromeček.

Letošní zdobení smrčku už bude v režii holčiček. Tuším Velký třesk, fyzicky a hlavně barevně. Takže kromě nerozbitných ozdob nakoupeny i decentní balicí papíry. Ať se to vyrovná, ať z toho vizuálně taky něco mám ;). Nezničitelná černo-bílá a syrově přírodní papír.

I distribuci dárků už několikátým rokem přenecháváme těm, pro které jsou tak nějak důležitější. Loni jsme na každý balíček nalepili vytištěný portrét obdarovaného. Teď se vracím k jednoduché kresbě. U Mišky k radostnému provolání stačí už pouhý obal. Madlenka je ale trhač. Loňskému rozbalení na jeden zátah a verbalizovanému co ještě... (pro její věk možná pochopitelné, ale stejně mě to ježilo...) zkusíme sofistikovaně předejít. Majda miluje hádanky, u jídla, u převlékání, prostě kdykoli ji potřebujeme nějak odvést od myšlenkových prokrastinací v jiných sférách. Proto jsem jí na každou jmenovku zezadu napsala jednoduché indicie vztahující se k obsahu.

A teď pod ten povrch.

Oproti Majdiným blížícím se narozeninám, které jsem více méně podřídila jejím přáním a požadavkům (takže Elsa a zmrzlé království - stále se drží jak ševcovské lepidlo) se u Vánoc snažím navodit střízlivější linii. Matka, no.

Koupili jsme třeba kufříky od Kazeto. Na všechny pidi pinďuláky, které není v lidských silách rozumně uklidit a kteří při nášlapu bolí hned na několik vybraných slov. Moc se mi líbí herní zavazadla od Pikle z pytle (hodně díky Myyně, to je jasné), ale naše děti ještě nejsou na takovou záležitost dělané. Madlenčin poslední kufřík na lego například skončil polepený stovkou naprosto nevhodných samolepek, což by u piklových byla škoda. Tyhle jednoduché jsou druhoplánově obal na šperky a dětský dalekohled pro starší a kuchyňské a lékařské nástroje (původně uložené v ošklivé plastové nádobě) pro tu mladší.

Ten čas, ten čas. Dost letí, dost často se ho nedostává a aktuálně se při opětovné nemocnosti dost vleče. Ale měří všem stejně, což je dobré se začít učit - v pěti i dvou a půl. Krabice Čas od Ani-Muk - překližkový ciferník natřený tabulovou černí + příslušenství na měření kdy, jak dlouhou a jak rychle. Jasně, když by to člověk vzal do detailu, všechno z toho by šlo udělat i podomácku, ale ten nápad, materiál, vizuál a hlavně čas, to už se posčítá.
 

Další velké téma (nejen vývojově) je u nás lidské tělo.

Proto pro obě slečny magnetická tabule od Janod. Jde pod kůži, jde dovnitř, řeč těla v několika jazycích. Učitelským dětem, vnučkám, pravnučkám (a ostatně i jejich předkům) přijde vhod i klasické dřevěné ukazovátko.
 

A jsme-li na tělo, tak tuhle knížku jsem v regálu prostě nechat nemohla. Primárně určena pro Madlenku, protože princezny i prdění jsou u nás dost aktuální. Tímto to máme hezky pohromadě. Vtipné, napínavé, poučné. Navíc, jméno autora (i s akademickými tituly), to sedí jako..., no až neuvěřitelně (ani pan Google mi neprozradil víc) :))).
 

... a nad rámec mateřských představ ještě třeba lego, vystřihovánky, Mišce dřevěné jídlo do kuchyňky, oběma třpytivé princeznovské šaty. Aby to plnění letošních nepsaných přání aspoň trochu vyšlo, nebylo na prd, no:).

Štěstí v loterii

Losovala nakonec Madlenka.

A vybrala komentář č. 1.

Gratuluju a zítra posílám:).

Omlouvám se za kvalitu fotky, na ostrost jsem s Madlenkou zkrátka krátká - s ní se i nudná algebra dává do pohybu:)

Pro zájemce souhrn návrhů tady (snažila jsem se najít přímo odkaz na způsob dárcovství, ne všude se mi zadařilo):

Julinčiny kudrliny

Rebečina křídla

Pontis

Ostrůvek

Sue Ryder

Ondrášek 

Prošla jsem všechny. U každého jsem si uvědomila, že to všechno, co mám, a to nejpodstatnější - zdravé děti, není z 99% má zásluha, ale jen neuvěřitelné štěstí v loterii... A jsem ráda, že - kromě mentálních políčků sama sobě za skuhrání pro pitomosti a obdivného mudrlanství - můžu udělat i něco konkrétního.

The Perfect Match

Druhá volná toaletka. Přesně takhle by to asi vypadalo, kdybych šila jen sama za (ze) sebe. Na jedné straně šedá a černá se lehkým barevným akcentem nebo vzorem jednoduchých linií, bezpečná kombinace. Druhá strana stejné mince pak tato...

V pastelových odstínech, se vzorem lehce v rozkvětu, pevně sešitá křehkost. Tahle kombinace spolu komunikuje, nekřičí, rozumí si. A na sobě mám vyzkoušeno, že promlouvá i k lidem, kteří na zprofanovaný model romantična úplně neslyší. Navíc toaletka se nejčastěji nosí v hlubinách tašky a vytahuje jen v pravý okamžik, stejně jak schováváme a vytahujeme to křehké v nás.

Já dnes tak trochu slavím. Na den přesně dva roky, co si píšu tenhle blog. Začala jsem z určitého přetlaku, z potřeby zaznamenávat si pro nás a hlavně pro sebe zdánlivě nepodstatné drobnosti a okamžiky, které jsou ale důležité v celku, jen jsem měla tendenci v koloběhu s dvěma malinkými dětmi opomíjet, nedostatečně vnímat, a tak... No, a taky jsem se potřebovala jednoduše vykecat, to je jasné:). Postupem času se zdá, že tohle moje psaní zajímá a baví i víc lidí, což mě strašně těší a všechny milé komentáře mi dost čechrají sebevědomí, to je taky jasné:).

A protože to brzy budou i dva roky, co jsem začala zkoušet šít, moc ráda bych tuhle poslední toaletku darovala. Uvažovala jsem, jak to udělat, protože sama moc nemusím ty běžné pokyny ke sdílení příspěvku nebo návrhy na pochvalné komentáře (navíc v článcích pojmenovaných českým giveaway, nebo protisrstným GA). Jenže bez komentářů to úplně nepůjde, takže navrhuju:

Napište mi do komentáře třeba tip na nějakou adventní sbírku nebo organizaci, které bych mohla přispět.
V pondělí Miška vylosuje výherce, kterému pošlu tuhle toaletku jako dárek.
 

P.S.
Všechno to samozřejmě dělám lehce sobecky a zištně. Protože pokud všechno klapne (a neukáže se třeba, že je moje virtuální bublina čtenosti úplně lichá :) ), tak se budu moci radovat dvojnásobně, že můžu udělat radost šitím a že zároveň někde malinko pomůžu - the perfect match.

Druhý vrh

Druhá várka králičích panenek, toho času u nebo na cestě k malým majitelům a majitelkám (a jedné velké :) ).
Třetí sada je ještě horká od jehly, s vyšším stupněm utajení, takže víc až v roce příštím. Stejně jako nové zakázky (objednávat na e-mail ale možno už teď).

S vyšším věkem slečen majitelek jsem lehce povýšila i králičí úroveň. Ručky prodloužené, dodatečně přišité přes knoflíky. Více pohybu, více hraní.

Tyhle panenky mám moc ráda, baví mě, jsem na ně tak trochu pyšná. Je ale pravda, že u desátého kousku mi elán mírně upadal, u patnáctého už jsem začínala mít pocit překrálíkování. Každá figurka mi zabere několik hodin, a kdybych měla tuhle dobu zkrátit (a šít třeba ve velkém - desíti kousků za měsíc :)), musela bych proces fordovsky rozdělit - šít jednotlivé díly naráz, a potom naráz všechno sestavit. Zkusila jsem to u jedné pětky a musím říct, že mě to nebavilo ani trochu. Pětikusá manufaktura sice byla citelně rychlejší, ale radost a cit k jednotlivým panákům (takové to tebe nedám) se nějak vytrácel. Takže znovu už jen s mnohahodinovými jednotlivostmi...
Otázka ovšem je, jestli bych byla schopná se s tímhle přístupem případně v budoucnu uživit :).

***
A teď už odpočinek, pro šicí stroj i pro mě. Poslední týdny jsme to každý po svém doklepával dost na sílu, nervózně, v závěru vcelku dýchavičně. Takže čas vypnout, srovnat se, začít znovu, začít se znovu těšit.

Tažní ptáci

První ze dvou volných toaletek.
Plánovala jsem jich k rozebrání víc, víc už nestihnu.
Látky s motivem letu mě baví. Tahle obzvlášť. Šedá, černá, akcent zelenožluté, všeho tak akorát.

Důvěrně známé sestavení, zapínání, volný prostor uvnitř.

***

 

Zrovna teď mi do sluchátek hraje nové cd kapely Velmi Krátké Vlny (odkaz tu). Pokřtěné o víkendu - tak moc příjemný zážitek, odpočinek a hodně radost, že tuhle sestavu znovu slyším, po dlouhé odmlce znovu naživo. Přiznávám, postupem času jsem Peťu čím dál častěji popichovala, jestli už nemlčí příliš dlouho, jestli to fakt bude mít smysl, jestli to nebude na sílu k zalíbení ... abych v sobotu poslouchala tu v rytmickém pohybu, tu tiše s otevřenou pusou, tu s knedlíkem v krku. Mělo to smysl, protože po mezidobí směrování sice s excelentním zpěvákem, ale celkovým dojmem na hraně nahraně, porozchodovém hledání a tom závěrečném odpočinku jsou zpět v podobě, která na mě působí opravdově, pravdivě, v tom nejlepším slova smyslu civilně, sedí to a sedí to dohromady, věřím jim, že jsou to oni. A  protože reflektory svítí nejvíc na zpěváka, nejde si nevšimnout, jak moc se posunul a získal oprávněnou jistotu a sílu... Velkou zásluhu na tom celistvém obrazu (moc nemusím slovo image) má určitě i přizvání profíka, který dřeň kapely zná jako své struny, protože sám svého času se skloněnou hlavou, vážným výrazem a postojem z mírného profilu udával basovou linku... Z nových skladeb každému co jeho jest. Madlenka si při jízdách do školky pravidelně žádá Rybáře. Já jsem propadla Tažným ptákům (proto si je kradu do názvu), asi kvůli svému věku, rozpoložení, nevím. Na albu to třeba až tolik nevyzní, ale naživo je to strašně silné.

 

Uf, tak snad teď trochu odlehčit...Pár hodin před koncertem jsem trnula, jestli bude jediný možný centimetr pro prodloužení koncertních kalhot stačit muži k důstojnosti. Nohavice z látky s příměsí vlny se totiž po prvním vyprání ukázaly jako velmi krátké. Příště bych se tak ze své pozice trochu přimlouvala za delší záložky, aspoň pro toho pána s pozounem. 

e(x)spressní

Koncem října jsem absolvovala svůj narozeninový dárek od muže - certifikovaný dvoudenní baristický kurz - příprava espressa a latte art. A bylo to skvělé. První sedmihodinová část obsahovala základy teorie o pěstování, sklizni a zpracování kávy, technologii a technice (spousta zajímavých a přínosných informací) a přípravu správného espressa na profi strojích, takže spousta vážení, měření se stopkami a zkumavkami, koordinovaných pohybů, ochutnávání. To mě bavilo moc a řekla bych, že i šlo. Druhý den přišla na řadu příprava kávových nápojů s mléčnou emulzí. A to už bylo zoufalé. Na plné čáře se projevila nulová praxe z provozu (ve srovnání s ostatními čtyřmi účastníky) a já se zasekla hned u vytváření správné konzistence mléčné "pěny", nešlo mi to a nešlo. Z nějakých pětatřiceti pokusů o capuccino se mi možná povedly dvě - v základní verzi, nějaké rozetky, srdíčka, natož něco víc sofistikovaného nepřicházelo v úvahu. Zhruba od druhé poloviny dne jsem propadala beznaději, vztekala se, mračila, chtělo se mi nad těmi vylitými zkaženými nápoji i sama nad sebou lítostí brečet... prostě úplně stejná reakce, zoufalost a zloba, jako když Madlenka prohrává v člobrdu, nebo když jí hned a okamžitě nejde napsat nějaké písmeno, nakreslit zvířátko, nebo tak. Teda jen s rozdílem, že já jsem se s vypětím udržela a do těch krásných velkých espresso strojů nekopala, hrníčky nerozbíjela a na lektorky neječela. Mám neodbytný pocit, že ten certifikát jsem s pevným přivřením obou víček dostala jen proto, že věděli, že se do ostrého provozu v nejbližší době určitě nechystám a že třeba (časem) to i trochu natrénuju.... Během tříhodinové cesty domů jsem v autě trochu ztratila napěnění, a když jsem si další den ráno dala doma naše kapslové presso, které rázem chutnalo dost nedobře, bylo rozhodnuto, že tomu dám ještě šanci, že vyměníme pohodlné zmáčknutí čudlíku s instantně předpřipravenou dávkou kávy. Už čtrnáct dní máme doma Ježíška v podobě pákového stroje a já testuju, zkouším, odvažuju, nastavuju, sleduju tlak, ochutnávám, uvědomuju si velkou práci před sebou, každý šálek mám přesně po zásluze, a teprve dnes se mi povedla i ta první správná emulze a náznak hezké rozetky. Ranní radost obrovská.

A to mě přivádí k jiné věci. Totiž že automatika, pohodlnost a jednoduchost nemusí mít za rovnítkem kvalitu, a to v kterékoli oblasti, politiku nevyjímaje. Poslední dobou víc vnímám a zase o kus víc mě straší, jak snadno si lidé kolem mě na to rovná se zvykli. Názory a postoje si vybírají podle důvěrně známé, líbivě zpracované značky a barvy přelepky, jako by to byly ty kapsle. S chlácholivou jistotou, že po jednoduchém zmáčknutí čudlíku jim vždy vyteče předvídatelně stejné množství tekutiny, stejné chuti a konzistence, stejná pop(ulistická) řešení. Je to rychlé, pohodlné, bez námahy, bez přemýšlení, s iluzorním zážitkem. Blbé je, že přes líbivý obal nelze zjistit, co je skutečně uzavřeno v instantně a sterilně dávkovaných porcích, jaký druh jak pražené kávy, kolik nepravdivého odpadu (balastu, frází, polopravd a lží) se do namletí dostalo, a kolik odpadu z toho pak ještě zůstane dalším generacím. A to případné pobolívání žaludku z přepálených, přelouhovaných zrnek, to už se nějak snese, zapije, přejde pokrčením ramen. Smutno mi je.

***

A tak si aspoň denně zvedám náladu třeba sadou nádherných kalíšků a podšálků na espresso, které mi na zakázku vyrobila nejšikovnější Bára z EmaMamisu. Každý z šestice je záměrně nesouměrný, každý z nich je svým způsobem dokonalý, za každým stojí kus dřiny a neošulitelného času. Mám je moc ráda.