Tak jaro...

... přijímám.

I když osobně tíhnu k podzimu a zimě (protože žádné alergeny, upocené horko, polétavý hmyz, můry po soumraku, a tak).

Tak jaro přijímám a tematicky vítám milovanými tulipány a oblíbenou modro-růžovou na nové látce, před kterou jsem při nákupu jednoho jediného chybějícího komponentu zapomněla zavřít oči. Tenhle kanafas mi sice lehce evokuje venkov, což není úplně můj šálek kávy, ale je to vítaná změna. Jaro je pro mě chvilkový úkrok od přísné geometrie a jasných forem, velký úklid a třídění kolem sebe, které si pak přenáším sama do sebe, čas od času je dobré vymést pavouky i ze všech koutů duše. A taky zahrada, dnes stromově ostříhaná (jabloň šla skoro na mikádo, tak snad mi to v týdnech příštích neotluče o hlavu), zametená, načechraná. I větší část utiskovaných pokojovek odpoledne dostala nově svěží pokojík a stanoviště. A holky stavěly první letošní tunely v písku, skákaly prvního letošního panáka, prvně letošně rozjížděli zarezlá kolečka koloběžek a kol. A jo, je to fajn, ty neorganizované, nečasované pobyty venku. 

Tak, jaro,... vítej.

A ještě z poličky zavěšená "sušenka" - zakonzervované loňské jaro a léto, všechny větvičky s nějakou hezkou vzpomínkou, moje sbírka (K)kytice.

***

Ale sladkou tečku za zimou jsme udělali náramně, namísto mořské letní dovolené. Minulý prázdninující týden ve znamení lyžařské radosti na kupodivu poloprázdných svazích oblíbených rakouských hor a výsledný obrovský sjezdový pokrok obou holčiček. Letos už - už žádné čekání pod svahem na vystřídání, plužení na rovině, hodinové manévry pro půlhodinu prkenného snažení. To všechno se sečetlo a letos poprvé jsme několikahodinově svištěli dolů jako rodina. Našla jsem si pět let starý příspěvek - klik tady - z Madlečiných (nemůžu uvěřit, jak od té doby vyrostla, vyspěla, změnila se) prvních lyžovacích pokusů, Dolomity ještě v rámci dojezdové pohody neproběhly, ale našli jsme krásnou alternativu. Pravda, Mišku, a návazně nás všechny, sužovaly její obnovené nepředvídatelné záchvaty vzteku čertvízčehoapročazas, ale to se brzy zapomene. A zůstane jen moc fajn pocit z prodlouženého pohledu na padající sníh, ostré vrcholy hor a obroušeně laskavý pocit bytí spolu.

Náplast

Mám teď na nějakou dobu útrum od intenzivního šití - kvůli intenzivnímu šití. Prostě jsem byla blbá, k sobě nezodpovědná a dobře mi tak, ale to není to podstatné.

Mám totiž nový poznatek do svého šuplíku mateřských zkušeností. 

Za těch pár dětných let už jsem měla několik okamžiků, kdy mi na těle nebylo zrovna dobře. Od klasického vyčerpání, přes zděděné migrény, po chřipkové čtyřicítky, kdy byl člověk rád, že je, a nejraději by jen dohybernoval, než přijedou manžel nebo babička záchranáři a o holčičky se na chvíli postarají. Tyhle stavy se mých dvou lásek nikdy nijak zvlášť emočně nedotkly, prostě "mami, mám žízeň, hlad, chuť...", "budeš si se mnou hrát", "přečti mi", "proč ležíš"..., a tak. Na opačné straně máme u nás zázračný lék na všechna jejich zranění z životních bitev (teda všechna, která mají ve svém zorném poli) - NÁPLAST. Je totiž jedno, že (dokud nepotkají zrcadlo) mají po pádu z houpačky odřenou půlku obličeje, škrábnutí na prstíku je v tu dobu život ohrožující. Zalepíme. Lehké skřípnutí. Zalepíme. Modřina na koleni. Po vyšponovaném vysvětlování, že na tohle náplast fungovat opravdu nebude, pro finální klid zalepíme. Zásoba Hello Kitty náplastí vystačí do jejich dospělosti. Pokud by náhodou ne, z návštěv lékárny si pravidelně odnášíme další krabičku jako "co si můžu vybrat". Říkala jsem si, kam tohle povede, co tím své děti jako učím... 

A minulý čtvrtek jsem se domů vrátila s parádou v podobě tejpů na tenisovém loktu, pohnutých krčních obratlech a žebrech. Lehce oblblá a zvláštně unavená po tom všem vracení a lepení na správná místa, ale jinak v naprostém provozním klidu a připravenosti. Ovšem holky. Těch očí navrch hlavy, zděšeného šepotu, žádostí o znovuukázání. A večer šly jako ony uspávat mě - chtěly mi vyprávět pohádku, foukaly a jemně hladily po ruce, strachovaly se, aby nebouchly do "té ručičky", samy si nachystaly pití, peřiny, oblečení na zítra, všechno šlo na první dobrou... 

Bylo to tak milé, dojemné, pečující, krásné... a po pár dnech pryč.

Ovšem modří už vědí. A já mám pro případné nedobré dny příští jednu skvělou metodu. Když mi opravdu nebude dobře, jednoduše a beze slov vezmu tu největší Hello Kitty náplast a nalepím si ji rovnou na čelo.

Jo!

Svetr

Slíbila jsem Madlence, že jí upletu svetr... na panenku.

Ona totiž jeden dostala od kamarádky k narozeninám, a když jsem se prořekla, že jsem taky kdysi pletla, měla jsem to přes svátky denně na talíři. Nakonec jsem se zapletla a zaháčkovala a celkem se povedlo, jen mám teď v pořadníku zákaznic Lociku, Marušku, Jennifer, Petru, Jarouška... a taky jedno miminko, které má hlavičku velkou skoro jako tělo...

Ono mi teda přijde, že všechny bárbíny mají celkem nepřirozeně velkou kebuli (o těch očích ani nemluvě), takový oříšek pro oblékání. A nejzapeklitější je, pokud jim ta hlava nejde sundat. Tenhle světřík zakrývá potřebně velký výstřih rolákem a má i dostatečně velké průramky, aby při oblekání nepraskaly švy jemu a nervy dětem (rodičům), jupíí. 

Pro případné dny příští něco jako (hodně amatérský) střih:  

• Jehlice č. 2,5
• Přední díl: nahodit 26 ok, 4 řady střídání hladce a obratce, pak z lícu jen hladce do výšky 5,5 cm. Potom odebrat 3x v každé řadě a z každé strany 1oko (dál plést 20 ok). Pro výstřih uzavřít ve výšce cca 8,5 cm dvě středová oka, následně 4x v každé druhé řadě uzavřít ve výstřihu 1 oko; uzavřít 5 ok pro rameno na každé str.
• Zadní díl: stejné jako u předního dílu, jen pro výstřih uzavřít ve výšce 9 cm střední 4 oka a následně 3x v každé druhé řadě uzavřít 1 oko; uzavřít zbylých 5 ok pro rameno.
• Rukáv: nahodit 12 ok, 4 řady hladce/obratce, 5.ř. hladce, od 6.ř. nahodit v každé druhé řadě 1 oko z obou stran až do celkového počtu 26 ok (do výšky cca 7,5 cm). Následně v každé řadě z každé strany ubírat 1 oko.
• Po sešití dílů doháčkovat tunel, dozdobit, a tak

Teď to chápu, tak snad mi to bude jasné i někdy v budoucnu, až znovu vezmu jehlice a vlnu do ruky:))).

Moje

Moje čerstvá  novoroční radost.
Moje nová kabelka, ehm, tedy kabela vzhledem k těm rozměrům.

Nazrál čás nosit (ukazovat) na rameni i něco trochu víc reprezentativního, než utahané prototypy svých kabelek. Osobní potřeba, která si tak hezky sedla se zbrusu novou a nově upravenou látkou se vzorem od mé blízké by Myyna. Tenhle vzor jsem si před pár lety zamilovala na první dobrou. Kvůli vyváženosti barev, nevtíravě nepřehlédnutelné kombinaci barev a vzoru. Mám ráda japonské echino, bláznivé tak akorát, aby si člověk ještě stihl uhlídat tvář, aby ho to prozářilo, ale nepohltilo. Zároveň ale potřebuju něco, co při zachování neopakovatelné specifičnosti vyváží to sem tam šílené v mé hlavě a bude se hodit k tlumenému oblečení, které z téhož důvodu posledních pár let nosím. Tak pro to všechno je mi tohle "bájmíní echino" neskutečně blízké. A jsem moc ráda, že závěrem loňského roku ruka Šárky Klimánkové zrealizovala obnovené, byť v několika ohledech odlišné (takže jsem posledních 6 měsíců svým zákaznicím o jedinečnosti posledního kousku původní látky nekecala) provedení téhle látky.

Kabela o velikosti cca 35x40x9 cm. Pro sebe zapínání jen a pouze na magnetický druk. Zipy jsou v mém případě při přesouvání učebnic, laptopu, věcí ze škol(k)y - těch věciček, které člověku bez ladu a skladu při vyzvedávání přistanou v ruce a čekají na bezedný prostor, obzvlášť - naprostou zbytností. To, co potřebuji mít bezpečně schované a oddělené, mám ve velké skryté vnitřní kapse. Každému ovšem vyhovuje něco jiného a interpretacím se meze nekladou. Jo, a ta ucha. Koženka by možná působila elegantněji, ale nejde o přírodní materiál, který se věkem a užíváním stylově "ošuchá". Koženka je prostě z podstaty umělá a dlouhodobým a častým užíváním má tendenci se lámat. Proto čím dál víc a častěji lobuju za textilní ucha a popruhy, které strárnou spolu a v souladu se zbytkem. Mám je i tu, pevně vyztužená, prošitá.

A když už to mám v titulku, tak tohle je taky moje... pracovní, nezvykle uklizené, v tomto roce plánovaně proměňované, šicí, učící a hlavně milované. 

Můj svět.

Letošku, ahoj!

Věřím na změny letopočtu, letos obzvlášť intenzivně.
Jsem ráda, že letošní rok končí.
Mě dosahující první vážnější kotrmelce v nejužší rodinné konstelaci, první vážné vnitřní zhodnocování co, jestli a jak dál; vážné nehody mých blízkých; stále trvající boj jedné z mých nejbližších kamarádek se zákeřnou nemocí...krom posledního všechno nakonec vlastně dopadlo dobře, jen přetrvával takový ten pocit, kdy něco chvíli co chvíli chytne člověka pod krkem, chvilkové bezdeché kopání nohama ve vzduchu, pak chvilkově pevná zem, nádech a znovu dokola totéž a člověk podvědomě čeká, co ještě.

A to jsem si sem tak moc chtěla psát ty krásné a důležité věci, a že jich bylo spousta. Vůbec mi to nešlo, tak aspoň ve zkratce teď.

      Madlenčin první skautský tábor - přes úvodní slzičky zvládla svůj samostatný týden v šesti letech krásně, pro mě nejpomaleji ubíhající minuty, hodiny, dny v životě. Ona vůbec během letoška neuvěřitelně povyrostla, vyspěla, srovnala se. Každodenní přešlapy se smrskly třeba na týdenní, roste z ní slečna, sice s hlavnou plou bláznivých nápadů v imaginárních oblacích, ale už se nám občas podaří i rozumové spojení v rodičovských nížinách. První školní den, školní pololetí. Nevěřila jsem, že ten režim bude s nástupem školní docházky pro celou rodinu taková změna, ale je - mimimálně logisticky. Madlenčin nástup do ZUŠ na flétničku a, dovolí-li zoubky, později na jí vybranou trumpetu. Je to zvláštní pocit a zároveň moc hezký pocit, když do té samé instituce (provztekané, prosmáté, méně i více ladící... a v závěru místa, kde jsme se s mužem v orchestru/junior big bandu seznámili) najednou chodí vlastní dítko. 

      Michalčin rok byl dlouho a toužebně očekávaným přerodem s dost vypjatého období vzdoru s nevypočitatelnými záchvaty vzteku několikrát denně do běžné vzteklosti dané povahou (v určitých ohledech jsme si tolik podobné. Michalinčino postupné osamostatňování a její vnitří přerod z malé holky na slečnu, sama v tom ještě nemá úplně jasno, ale už se to klube. První školkový rok, kdy už není spolu s velkou ségrou, dost jí ze začátku chyběla, dost slziček proběhlo, ale zvládla to a další její osobní dobrá cesta... a jakou má radost z chození do vlastních kroužků. 

      U mě osobně krásný jarní výlet s mými třemi gráciemi z výšky do Budapeště (o tom tu mám, myslím, někde článek ve stavu konceptu). Radost z učení v kurzech a obrovského štěstí na skvělé lidi v nich - hodně mě obohacují. Mé šití hezky povyrostlo, před Vánoci až do pocitu, že na jednoho člověka je toho pár metrů nad hlavu. Jsem ráda a jsem hrdá. A taky krásná rodinná letní dovolená na klidném místě našeho milovaného Řecka - minimum turistů, maximum odpočinku.

A teď ty nejpohodovější a nejzasněženější vánoční svátky a konec roku, co pamatuju. Naše Offka v horách té speciální náladě a pro mě vnitřnímu zklidnění pomohla snad úplně nejvíc. A taky jsem si uvědomila, že je to byly za posleních 7 let první opravdu sváteční Vánoce, první sváteční Štědrý den, kdy jsme byli všichni tak nějak naladěni na stejnou vlnu a potřeby jednotlivců se daly sladit na stejný čas...

A venku teď zase a pořádně sněží a krb a světýlka a zklidněné děti... dohromady nejlepší podoba mého druhého nejoblíbenějšího ročního období. Je mi útulno na duši a do nového ročního odečítání si přeji (zcela bez předsevzetí):

přenést a udržet si tenhle pocit,

pochopit význam toho letošního smýkání,

poučit se, zkusit to jinak a líp,

zklidnit se, 

a hlavně být - jen tak, tady a teď, být pro své blízké, pro sebe

Děkuji!

Takže, letošku ahoj a Pf 2019

Pyžamožrout ušatý

Nový druh, nový svého druhu.

Podařilo se mi zkřížit mou autorskou hračku a žrouta pyžamek.

Pyžamožrout ušatý, seznamte se, prosím.

Za impuls moc děkuju S. Tak lákavá objednávka se nedala odmítnou ani přes dávno uzavřené vánoční zakázky. 

Trochu jsem se bála, jak to všechno premiérově dopadne, trochu se zapotila při zvětšová původního střihu tak, aby se do bříška vešlo dětské pyžamko, aby to všechno proporčně sedělo. Materiál je stejný jako u klasických králičích panenek nebo sponkovníků, tedy minky, bavlna, filc a tady ještě měkké filcové ručky pro hebká objetí. A přes drobné mouchy, které chci ještě vychytat, to vyšlo, myslím, hezky. I když jsem si, pravda, musela v prvních chvílích zvykat na neobvyklou velikost. Ušatý pyžamožrout je totiž se svými 60 cm na výšku (bez uší!) pěkný obřík a v postýlce nebo zavěšený bude nepřehlédnutelný. 

Pyžamožrouty věrně kopírující populární dětské postavičky tak trochu ze zásady nešiju. Když už, tak jen s náznakem požadovaného předlohy, ale pořád ve tvaru a s hlavními prvky těch "mých", klasických. Tohle je ovšem originál. Teď už jsou tito žroutí králičí originály na cestě ke svým malým majitelkám.
A já si moc přeju, aby po vánočním rozbalení byli pořádně hraní, pravidelně krmení a prostě tak nějak celkově dělali radost!
Jako mně.

Lehce sečtěle

Není nad zachumlané chvilky s čajem, kávou, kurkuma latté (moje nedávno objevená chuťová láska) a hlavně knížkou! A když ty chvilky s vámi ještě někdo a rád sdílí, je to blaho násobné. 

Madlenka je čtenářka od malinka, tehdy to byla jediná aktivita, která ji udržela aspoň chvíli na místě, později a v podstatě doteď soustředěně hltá jakýkoli příběh (od dětských knížek po Staré povídky české) - ovšem vede Pipi a Trnkova Zahrada. A teď už si ráda louská i sama v našem privátním čtenářském klubu. 

To s Mišulkou je to složitější. Je to spíše váhavý knihomol. Čtený text byl dlouho na překážku, vyžaduje přirozené vyprávění a aktuální obrázky, spoustu obrázků. Prostě to, co je zrovna slyšet, musí být i vidět. Jinak do toho vypravěči kecá, dožaduje se vysvětlení, nesouhlasně mručí, případně vypíná pozornost úplně. Tak nám z toho postupem času vykrystalizovaly tituly velkých rozměrů, v pevných deskách, kde se toho vizuálně děje na tisíc a jeden příběhů, ale o písmenko člověk nezavadí.

V ilustracích paní Berner rozvíjíme příběhy jednotlivých postaviček, které se v průběhu knížky i všech dílů postupně rozvíjejí. Fabulujeme, vymýšlíme, domýšlíme, hledáme, to se neochodí. Loni Miška dostala knížku Městečko Mamoko - geniálně vtipné ilustrace od dua Mizielinski. ve kterých se budete ztrácet a znovu nacházet... a má to i třeskutě vtipnou zápletku.

Nejlepší knihovničkou pro nejmenší (a pro velké dělící stěny v podkroví, pro tu nejhezčí dekoraci) jsou poličky na obrazy, u nás z Ikea.

Začátkem školního roku se holky poprvé zapsaly do knihovny. Ta naše, v nově zrekonstruované budově staré školy a se staronovou úžasnou paní knihovnicí, je parádní a vkusný prostor pro objevování příběhů. A přijde mi, že i Míša začala brát výběr a čtení knížek jako seriózní zábavu (a taky si pokaždé zajdeme na něco dobrého do knihovnické kavárny, to aby byl zážitek kompletní). Hledá v regálech, vyhodnocuje, vybírá pravidelné tři tituly. Pravda, něco u obou musím regulovat (třeba Minnie a Barbie příběhy jen za cenu dvou hodnotnější záležitostí), ale zatím jsme si ze všech výpůjčních návštěv odnášely všestrannou radost a těšení se na předspánkové čtení. Naše mladší je třeba ideální cílová skupina pro Petra Horáčka. Do zblbnutí jsme se probrali vlastní Lízou i vypůjčením Novým domkem pro myšku (ten obzvlášť uspěl), a u Ježíška jsem do třetice všeho dobrého objednala ještě trpaslíka Františka. 

A já, uf, já mám vánočně došito. A, kromě léčení vyšitého loketního zánětu, se můžu víc a naplno soustředit i na jiné věci, které mě tak moc baví. Třeba to čtení. Třeba ty chvilky v konečně plném soustředění na holky, třeba u knížek a bez potlačovaného vědomí, co ještě musím pracovně stihnout. 

Tak na všechny lehce sečtělé pohádky světa!