Lyžovací

Polední logistické manévry dnešního dne. Michalku zavézt k babičce, Madlenku vyzvednout ve školce "po o" a hurá na svah. Na druhou hodinu v lyžařské školičce, tentokrát s o poznání fotogeničtějším počasím, než bylo v neděli.

Po předchozích zkušenostech s "Majda a nová dovednost požadovaná rodiči" jsme se s Peťou shodli, že první chvíle na lyžích budou nejlepší s instruktorem. Se Ski parkem v Červené Vodě veliká spokojenost - sjezdovky, zázemí, dostupnost. Instruktorka Klára je moc fajn a s Madlenkou to skvěle umí. Na konci dnešní  hodiny už jezdila i bez té molitanové hadice. Jen to zastavování, to bude oříšek. Majda má z rychlosti ohromnou radost (už při výběru lyží se ujišťovala, že pojedou "oplavdu lychle"), pádům se chechtá a při pokynech, jak zabrzdit, je pravidelně myšlenkami jinde...Takže vlastně nic mimo běžný stav věcí :).

Fotila jsem jen na začátku, abych nerozptylovala. Většinu hodiny jsem strávila mimo Madlenčino zorné pole. S horkou kávou, knížkou, hřejivým sluníčkem, výhledem.

Na závěr Madlenčina sladká tečka za šikovnost. A taky moje rozhodnutí, že příště ten kočár, dvoje sedačky, lyže, přezkáče, tašky... do auta prostě narvu. A aspoň chvíli si zajezdím i já. Nemůžu se dočkat.

A taky se těším, jak si naše oblíbené Dolomity projedeme celá rodina. Pár let není tak dlouhá doba :).

Michalce

Uvědomila jsem si, že o Michalce píšu míň. Vůbec to ale není proto, že bych ji chtěla upozadit. Jen ta její starší ségra je živel, upovídaná až uši zaléhají, aktivní, až mi někdy síly nestačí.
Miška je úplně jiná. Klidná, víc sama pro sebe. Takové koťátko.
Přišla k nám jako překvapení. A i když jsem měla strach, jestli a jak to po jejím narození zvládnu, jestli to z mé strany bude stejný průšvih jako s Majdou, realita je krásnější, než jsem se vůbec odvážila doufat. Na porod mám moc hezké vzpomínky, šestinedělí, jakoby nebylo, a i teď všechno plyne v daleko větší pohodě.
Michalka mě taky hodně naučila. Díky ní jsem schopná konečně si tu svou mateřskou roli pro obě holky užívat. Díky ní jsem o něco klidnější a mnohem vyrovnanější. A protože Miška reaguje daleko citlivěji, snažím se nevztekat kvůli pitomostem, nezvyšovat zbytečně hlas. Brát všechno s větším nadhledem.
Minulý čtvrtek jsme oslavili půl roku. Šest měsíců obrovských pokroků, šest měsíců, které utekly rychlostí světla. Michalka dostala provizorní náušnice, a já mám zase pocit, že s nimi už to není miminko, ale slečna-in-the-making. Začaly se jí klubat první zoubky, takže se posledních 14 dní nese ve znamení špatného spánku, častého pláče, beználadí. A já chovám, nosím, utěšuju... A tak to má být!
***
Michalko, jsem hrozně vděčná, že sis nás vybrala, že Tě mám!

 

Po babičce

Milý dárek od našich. Křesílko po babičce, které se mi od mala líbilo. Laminátový skelet, nově potažený její oblíbenou látkou.
Zatím cestuje po domě. Uvidíme, kde zakotví.
***
Babička mi hodně chybí.
Prázdniny v Jeseníku, poslouchání Staříče před usnutím (nebo to byla Bělá?). Ve spoustě věcí mě (pod)vědomě ovlivnila, nasměrovala. Třeba smyslem pro řád, světlo, blízkost.
U spousty věcí jsem jí tvrdila, že je NIKDY nebudu dělat. Tak třeba:

1. Nikdy nebudu UČITELKA (babička a polovina mé rodiny byli/jsou)!... Vystudovala jsem jiný obor, pracovala v jiné sféře... A ve třiceti zjistila, že mě to nenaplňuje. Zato učení mě baví moc a dává mi smysl. Příští rok jí snad budu i papírově.
2. Nikdy nebudu ŠÍT (babička byla vynikající švadlena)! ... Chvíli trvalo, ale šiju a šitím relaxuju.
3. Nikdy nebudu HYSTERICKÁ (babička měla velké srdce, velké množství emocí) ... No, hm, dobře.

...
A nakonec mi z dlouhého seznamu zůstalo asi jen jediné "nikdy", totiž že nikdy nebudu pěstovat RAJČATA. Pěstitelské dovednosti prokazatelně nemám, což brzy potvrdí i poslední sukulent v domě.

Ale nikdy neříkej nikdy :).

Pokusy

Někdy je docela oříšek tříleté (vlastně jakkolileté) dítě zabavit.

Majdu hra s panenkami moc nebere, z kuchyňky si udělala bytovku pro figurky různého původu, malování ji zaujme jen v případě, že si ty barvy může napatlat na ruce a co největší prostor kolem sebe, jenže to pak zase nebaví mě.

Takže zbývají knížky, puzzle, plastelína a loutkové divadlo ... a teď hlavně pokusy.

Ježíšek přinesl sadu pro "chemiky". Samozřejmě by to krásně šlo i bez ní, ale takhle má naše vědecké bádání styl. Madlenka se naučila dávat pipetou vodu do zkumavek. Pak přidáváme třeba sůl, cukr, mouku a zkoušíme, co se ne-rozpustí, jak to dlouho trvá. Co udělá olej s vodou? Stane se něco, když do čaje kápneme sirup, a co citron? Kouzla s mícháním potravinářských barev.

Užíváme si to obě.

A ještě můj mezisváteční pokus. O tašku. Vlastně dvě, stejný střih, mírná obměna vnitřku. Černá s prostřižením předního dílu, šedá s všitým zipem. Naučila jsem se spoustu věcí. Například, že koženka začátečníkům nic neodpustí a párání bude připomínat do konce svých dní. Ale zase už umím hezky přišít zip. Z výsledku mám nakonec radost.

A co víc, hrozně ráda je obě nosím.

Proč

Ráda se koukám na realizace interiérů (teď hodně třeba tady a tady). Fascinuje mě, jak je to všechno uspořádané, nic nechybí, nepřebývá, netrčí, všechno ladí, všeho tak akorát. Prostě krásné, někdy i roztomile nepraktické.

A říkám si, jaké to tam asi je, když se ten prostor zabydlí. Jak se v něm majitel cítí (cítí se podřízený, nebo naopak pánem?). Jak to tam vypadá, když se zrovna nikdo nedívá.

Jak by to vypadalo, kdybychom tam bydleli třeba my.

Mám ráda řád, pořádek a věci na svém místě, uklidňuje mě to.

Mám dvě malé děti.

A tak když jsem se nedávno, v čase svátků a těsně před příchodem jedné z mnoha návštěv, s mírným zoufalstvím v hlase zeptala Madlenky, jestli by si "doprčic už jednou nemohla chvíli hrát dyzajnově?!!!", odpověděla mi z hromádky vysypaného koše miniaturních postaviček, spousty rohlíkových drobků, fleku od rozlitého džusu a právě dostavěného domečku z před chvílí načechraných gaučových polštářů udiveně:

"Próóóč?"

Tak hlavně bez iluzí :).

 

***

Teď kafe a využít chvilku, kdy Michalka spinká, na učení anglické syntax. Nechce se mi, nechce, ale páteční zkouška se blíží.

A pak hned ven. Dnes je tak krásně.

Z její perspektivy

Když se narodila Madlenka, dost jsem se stresovala, trápila, nespokojeně se honila za kdečím, jen abych měla pocit, že mi můj dřívější život úplně neunikl mezi prsty. Že jenom nekojím, nepřebaluju, nenosím, neveršuju, neperu, nebdím, nevydávám variace na pár citoslovcí...

Jenže s dětmi je potíž v tom, že v jednu chvíli držíte v náručí miminko, a najednou vám na klíně sedí slečna.

Teď už se nechci vlastní hloupostí o nic z tohohle kratičkého časového úseku připravit.

Michalku si užívám. Těším se na každodenní repetici. Zajímá mě a baví svět z její perspektivy. Ležet na dece, rozmlouvat, ukazovat, zpívat, nikam nespěchat.

***
Víkend byl krásný, oddychový.
Dnes už v běžném provozu. Úklid, nákupy, školka, stavění sněhuláka.
A vypůjčení lyžařské výbavy pro Madlenku. O víkendu jdeme na svah a já jsem určitě víc zvědavá, než ona :).

 

Děti, děti, děti

Dva týdny pohromadě. Dva týdny nabité, hektické, k nezastavení. Ale stály za to.
Smíchu i vztekání plno. Děti na prvním místě.
Je snadné pozapomenout, že na den přesně jsme před třinácti lety začali sami dva. A že dnešek i budoucnost nejsou samosebou. A tak jsme od našich dostali úžasný dárek. Lístky na pražský sobotní koncert Glenn Miller Orchestra (jak symbolické, když jsme se seznámili v big bandu) a víkend jen pro nás dva. Hrozně se těším a jsem vděčná.

Maminko, tati, děkujeme!!!

***

Fotky z dnešního odpoledne u našich.

Michalka testovala vousy.

U Madlenky je aktuálně dědeček číslo jedna, pak dlouho nic ... a pak my ostatní :). A tak to má, myslím, být.

Madlenka a neteřinka. Neuvěřitelná dvojka.