Po babičce

Milý dárek od našich. Křesílko po babičce, které se mi od mala líbilo. Laminátový skelet, nově potažený její oblíbenou látkou.
Zatím cestuje po domě. Uvidíme, kde zakotví.
***
Babička mi hodně chybí.
Prázdniny v Jeseníku, poslouchání Staříče před usnutím (nebo to byla Bělá?). Ve spoustě věcí mě (pod)vědomě ovlivnila, nasměrovala. Třeba smyslem pro řád, světlo, blízkost.
U spousty věcí jsem jí tvrdila, že je NIKDY nebudu dělat. Tak třeba:

1. Nikdy nebudu UČITELKA (babička a polovina mé rodiny byli/jsou)!... Vystudovala jsem jiný obor, pracovala v jiné sféře... A ve třiceti zjistila, že mě to nenaplňuje. Zato učení mě baví moc a dává mi smysl. Příští rok jí snad budu i papírově.
2. Nikdy nebudu ŠÍT (babička byla vynikající švadlena)! ... Chvíli trvalo, ale šiju a šitím relaxuju.
3. Nikdy nebudu HYSTERICKÁ (babička měla velké srdce, velké množství emocí) ... No, hm, dobře.

...
A nakonec mi z dlouhého seznamu zůstalo asi jen jediné "nikdy", totiž že nikdy nebudu pěstovat RAJČATA. Pěstitelské dovednosti prokazatelně nemám, což brzy potvrdí i poslední sukulent v domě.

Ale nikdy neříkej nikdy :).