Letí

Sovy letí. I jako motiv, třeba na látkách. Nevím čím to, že tenhle opeřenec tak táhne napříč věkovými kategoriemi. Ale říkám si, že sovy jsou moudré. Sovy to ví.

A já zase vím, že když se spojí dospělejší verze sovího potisku s šedou koženkou, může vzniknout vizuálně krásně odlehčená letní taška.

Taška odlehčená, ale dost velká a pevná, takže až na podzim přiletí vrána, vše potřebné unese.

Taška veselá i uvnitř šedým puntíkem na světle modrém podkladu. A s vnitřní skrytou kapsou na zip, aby nic cenného přes magnetický druk neufrnklo.

A k tomu ještě ladící toaletní taštička. S růžově koženkovým pruhem uprostřed, na odlehčenou.

Reni, ať taška dobře slouží a u všeho dalšího bezproblémový let a co nejhladší podzimní přistání!

Dovolená

Nějak nám to poslední roky nevychází, ty naše dovolené.
V plánu byl po sobotní brněnské svatbě mojí milé sestřenice odjezd na týden do Hostýnských vrchů. V plánu ale nebylo Madlenčino lehké nachlazení, které se postupně (a možná i díky klimatizovaným prostorám svatební hostiny) nějak zvrtlo. Kuckání přešlo v ošklivý kašel. A když jsme v neděli, splavení přejezdem, ubytováváním a ukládáním rozjívených dětí, usedli potichoučku na balkon penzionu ke klidné láhvi vína a mobilním plánům na další dny, ještě jsme netušili, že už za pár hodin budeme tišit první z mnoha dusivých záchvatů. Pondělní ráno nebylo o nic lepší, a hodina a půl neustávajícího kašle při odpoledním spánku nakonec rozhodla, že balíme vybalené a vracíme se. S miminem léků, bez inhalátoru a s vědomím historie Madlenčiných kašlů nás dovolenkové nadšení přešlo. A to i přesto, že Mišulka se už dostávala přes svou tradiční aklimatizaci na jiné prostředí a z neurotického tvorečka se měnila ve vcelku snesitelného výletníka.

Ale abych jen neskuhrala, ty dva dny byly plné zážitků a už dnes, při stahování fotek, jsem si říkala, jak to bylo všechno fajn. Takže.

Nedělní dopolední plavba po Brněnské přehradě. Zakoupenou trasu jsme nakonec operativně zkrátili, holkám by možná stačilo i jen přeplutí z Bystrce na Kozí horku, projít se, pohrát na hřišti, vykoupat se s tatínkem (pro mě, se svou hrůzou z živých ryb, byl adrenalin jen to sezení na lodi). Každopádně fajn začátek výletu.

Bez svačiny nikam. Jedna z věcí, která se kromě vlhčených ubrousků stala nedílnou součástí mé mateřské kabelky, je jídlo. Piškoty, tyčinky, sušenky, kukuřičné žížaly by, říkám si, zasloužily samostatnou vnitřní kapsu... Tady třeba záchrana před dětskou smrtí hlady a rodičovským zhroucením při čekání na zpáteční spoj.

 

A pak už směr severovýchod. Bydleli jsme na kopci Troják. Rekreační areál Na Trojáku je vlastně soustava tří budov (a jediné ubytování) v této lokalitě - dům s pokoji a restaurací, v jiné chalupě apartmány, bar a bowling, v další wellness s krytým bazénem. A všude neskutečný klid bez davů lidí, louky, les a parádní výhledy. Jen ten půdní apartmán bych příště zvolila, pouze kdyby nebylo parné léto a kdyby správně fungovaly odpady (Michalka s křikem vybíhala ze dveří a odmítala do toho odéru vstoupit). Naštěstí bylo volno i ve čtyřlůžkovém pokoji v hlavní budově, a ten byl moc fajn, stejně jako restaurace, přilehlá zahrada s minigolfem, prolézačkami a venkovním bazénem. Všechno s úžasně milým personálem a ochotnou paní provozní, která nám nakonec při našem bleskovém odjezdu neúčtovala celý rezervovaný pobyt, ale jen tu jednu noc. Děkujeme a doporučujeme. Jen vlastní fotky nemám. Říkala, že na focení je času dost.

Z Trojáku jsou krásné procházky pro pěší, cyklisty i kočárkující (např. na zrekonstruovanou rozhlednu Maruška, kdo má trénované nohy, tak až na Hostýn - pro běžkaře Hostýnská magistrála) a je to kousek do Zlína, Vsetína, Bystřice pod Hostýnem. Zkrátka máme plány se tam v nejbližší době vrátit a všechno původně vygooglené navštívit.

 

V pondělí jsme zvládli třeba Rajnochoviské hřiště. Bylo hned vedle klasického obecního Coopu, kam jsme mířili pro proviant. Tak jsme se hned zrána pěkně vyblbli.

 

Já třeba na dřevěném válci - veselý křeččí kolotoč pro matku i děti.

 

... na panákovi - hlavní výzva byla hodit kamínek do políčka na měkkém, odpruženém podkladu...

A na pomě - jedna poprvé v životě a s dopomocí...

 

... druhá suverénně a sama... nadšené obě

V Rajnochovicích je příjemnou zastávkou i lesní železnice - ve skutečnosti nevede ani trochu v lesním porostu, ale jde o zachráněné úzkokolejky a zrenovované lokomotivy a vagony, které dřív vozily kulatinu z okolního lesa, nebo fungovaly v dolech. Za dobrovolné vstupné vás majitel sveze párkrát  tam i zpět po velkém dvoře a mile a nadšeně popovídá o historii i současnosti. Škoda to minout.

A na konci Rajnochovic je statek s koňmi a doprovodným domácím zvířectvem. Dá se svézt, dá se sem poslat dítko na jezdecký tábor, dá se tu v místním hostinci příjemně posedět a naobědvat.

 

A to je všechno.

Včera mě ten náš neplánovaný návrat hodně mrzel, těšila jsem se, že budeme po dlouhé době ve čtyřech, mimo domácí čtyři stěny. Ale dnes, po prvních letošních uběhnutých kilometrech, skleničce vína a hlavně pomalinku se zlepšující Madlence je všechno rázem mnohem optimističtější. Dovolených ještě v budoucnu bude, a možná dokonce zvládneme nějaký kratší výlet ještě tuto.

Tak na druhou polovinu léta, na volno a hlavně na zdraví!

Konspirační

Tohle byla konspirace.
Protože Š. chtěla tašku na kočár, jenže V. už si ji se mnou nějaký ten pátek na tajňačku domlouvala jako dárek. Starší ze sesterského dua jsem slíbila, že ušiju, ale nic nepovím, nenaznačím, budu se tvářit, že ještě nemám hotovo, a to až do příchodu malé A. na svět. Pro mě dost těžká věc, tak jsem raději moc nemluvila, moc nekomunikovala, ale šila.

Všechno na všech třech stranách dobře dopadlo a týdenní slečna má barevně ladící a prostorově odpovídající doprovodné zavazadlo.

Zvenku červený proužek, uvnitř puntíky do kontrastu. Kapsy na přebalovací podložku, plínky, ubrousky a krém. Námořnicky modré lemování pro lepší orientaci. I když jsem byla Š. ujištěna, že kapes si můžu udělat podle libosti, protože já su bordelář, i kdyby tam bylo 10 přihrádek, budu tam mít bordel.

A zapínání na zip a odpojitelný popruh a připojitelné popruhy na madla kočáru.

Ještě k tomu vzhledu. Přišlo mi, že Š. docela vystihuje, a to nejenom proto, že má kočky ráda.

Drobná, okatá, dalo by se říct ztělesněná křehkost. No, zdání klame. Ve společnosti ji na nějaké přehnané extrovertní řečnění neužije, ale má úžasnou schopnost přesně mířenou a vtipnou poznámkou rozložit člověka na drobné proužky. Je tvrdohlavá a přímá a určitě se na nikoho nebude sladce usmívat a přikyvovat jen proto, že by to pro ni mohlo být v budoucnosti výhodné.

Takoví lidé jsou, myslím, v téhle panáčkující době hodně třeba.

Rozhled-na

Jako jediný způsob přežití a užití si společného léta je, zdá se, ty mé dva poklady dostatečně utahat.
Rozhodla jsem se je uchodit.
Protože na vzduchu, v pohybu, v přírodě se tisíce každodenních střetů odhánějí snáz, líp se dýchá a člověk má hned o něco víc nadhledu.
Nebo rozhledu. Jako v případě úterního výletu na s citem přestavěnou bývalou triangulační věž. Krásná dopolední procházka na nedaleký kopec Brusná.

 

 Dá se k ní dojít asi třemi způsoby. My nejprve zvolily délkově střední cestu, ale po chvilkách bloudění jsme se nakonec dostaly zpět k té nejkratší. Čtyřleťák trasu bez problémů ujde, dvouleťák už potřeboval chvilkami poponášet a dvouměsíčňátko se vyneslo úplně.

Posilnění si ale zasloužily úplně všechny. A pak lítání nahoru dolů na rozhlednu a zápis (zákres) do místní návštěvnické knížky.

 

A loukami zpět k autu, se vzlety i s pády. A s velkou motivací, že dole si dáme zmrzlinu.

Miška po obědě spala neskutečné 3,5 hodiny, Madlenka vzácně usnula a já, přiznávám, na tu hodinu a půl taky spánkově vypustila. Co víc si přát!

Po kapkách

Taška pro kamarádku.
Od její maminky k jejímu víkendovému svátku. A malá toaletka ode mě.
My se známe přes další kamarádku a už nějaký ten měsíc spolu plaveme. Protože máme stejně staré děti, protože kapky jemně chlórované vody dopadají při batolecím i poškolkovém plavání na obě stejně, na mé dcery i na její syny.

Modro modrá barva deště na klidné mořské hladině.

Něco jako tisícerá potřeba dětí, kterou člověk musí vstřebat, pojmout, zahrnout.

Nebo vsáknout do zemitě hnědé podšívky.

A taky na jedné straně ukrýt prostředky pro různá dětská materiální přání a touhy, třeba do vnitřní zipové kapsy. Na druhé pak rychle zpřístupnit kapesníky k otření slz z odřených kolen a zmrzlinových pus, a taky na telefon, aby se šlo rychle do(od)volat.

***

Já taky po kapkách žiju letošní léto.

S o něco větším vypětím, než ta předchozí. Protože už nemáme doma miminko a starší slečnu, jejichž potřeby šlo vcelku pohodově zvládat, ale dvě svébytné osůbky prosazující si svůj prostor i postoj -  fyzicky, psychicky, zvukem.

Jsem průběžně unavená, často bezradná a nezřídka vytočená do poslední kapky. A zoufám si Peťovi a potřebuju útěchu a verbální poplácání po zádech. A pak, třeba jako teď, když už je v domě pár hodin ticho a v postýlkách jen snové převracení, jsem za ty letní deštíky, bouřky i průtrže mračen vlastně ráda.

Protože bez vody by nebyl život.

***

Dancing in the rain.

Tak zase ráno:).

Učím se

pořád něco. Teď například s novým foťákem, který jsme si s Peťou minulý týden pořídili (k nedávnému sedmiletému výročí svatby třeba). Měla jsem od taťky půjčenou zasloužilou zrcadlovku Nikon, abych mohla naše rodinné a své šité zázraky fotit něčím lepším, než věčně upatlaným mobilem. Snažila jsem se ji nějak zvládnout, ale nakonec jsem to vzdala. Velikost a váha, dobře, něco unesu. Ale probrat se alespoň základy dobré expozice, významy (natož správným nastavením) všech těch čárek a čísel na objektivu, a kde čím ještě, to už bylo nad moje síly a výdrž. O výdrži svých dětí ani nemluvím, než jsem si to v jedné světlé chvilce a za hezkého světla seštelovala, byly úplně mimo můj dosah.

Navíc jsem přesvědčená, že pro focení člověk musí mít kromě všech těch technických znalostí (které asi jdou s dostatkem nadšení nastudovat) i nenaučitelný talent. Představuju si ho jako tenounký červený drátek, který vede od oka, přes mozek a po cestě k prstu na spoušti se ještě obtáčí kolem srdce. Takže pak dotyčný člověk dokáže ve správnou chvíli vidět, vycítit a současně zmáčknutím prstu zachytit ten správný okamžik.
Takže to já nemám. Ale zas tolik mi to nevadí, protože mě baví spouštět třeba jen tak naslepo.
Takže máme kompakt. Ale zas tolik mi to nevadí, protože mě baví nemuset pořád tápat.
Nejsem fotograf. Učím se.

Třeba dnes.

Madlenka s Peťou odjeli na čtyřdenní expedici Apalucha - tatínci s dětmi, bez maminek, jen náš Mates se jim moc nehodil. Tak jsem během Miščina zaujetí deštěm za oknem nenápadně vytáhla foťák, a když se na mě podívala, párkrát jsem cvakla.
 

A i když je to zatím jen pár hodin bez Madlenky a i když si to několikadenní monomateřství (a tudíž odpočinek) užívám, těším se, až zase budu mít v hledáčku obě ... i když to brzy bude znovu spoušť.

Slavící

Pár obrázků z našeho slavení.
Dvouletého, dvojitého, dvoudenního.
Počasí vyšlo náramně. Na bosonohé běhání, na pískové stavby, vodní brouzdání, grilování, chladivé letní nápoje i zmrzlinu. A zmrzlinové bylo i hlavní téma víkendu.
Moc fajn to bylo.



Dárky pro oslavenkyně - se zmrzlinovou vystřihovánkou.

Dort pro Michalku - koupený bezlepkový medovník, já přispěla jen fondánovým potahem a ozdobou. Pro mě ideální varianta, i když i tady je ještě dost co pilovat. Třeba jak nemám odhad a zkušenost, cukrářského barviva jsem do hmoty na zmrzlinové kopečky přidala příliš. Z plánované pastelově růžové vyšel lehce hrozivý odstín.

Sladký koutek se zmrzlinovou girlandou - vzato, jak jinak, z Pinterestu - tady. Prod delší možnost použití (třeba jako výzdoba do zahradního domku, nebo pro hru na zmrzlinářky) jsem každý vystřižený obrázek laminovala.

Miška ve svém narozeninovém modelu a velký foukací okamžik. Jedna ze vzácných fotek všech čtyř pospolu.

A hlavně, rodina, na úzko i trochu doširoka. Bez ní by každá oslava byla jen pouhou výzdobou, jídlem a dárkovými balíčky, bez ní by zkrátka nebyla kompletní.