pátek 15. července 2016

Učím se

pořád něco. Teď například s novým foťákem, který jsme si s Peťou minulý týden pořídili (k nedávnému sedmiletému výročí svatby třeba). Měla jsem od taťky půjčenou zasloužilou zrcadlovku Nikon, abych mohla naše rodinné a své šité zázraky fotit něčím lepším, než věčně upatlaným mobilem. Snažila jsem se ji nějak zvládnout, ale nakonec jsem to vzdala. Velikost a váha, dobře, něco unesu. Ale probrat se alespoň základy dobré expozice, významy (natož správným nastavením) všech těch čárek a čísel na objektivu, a kde čím ještě, to už bylo nad moje síly a výdrž. O výdrži svých dětí ani nemluvím, než jsem si to v jedné světlé chvilce a za hezkého světla seštelovala, byly úplně mimo můj dosah.
Navíc jsem přesvědčená, že pro focení člověk musí mít kromě všech těch technických znalostí (které asi jdou s dostatkem nadšení nastudovat) i nenaučitelný talent. Představuju si ho jako tenounký červený drátek, který vede od oka, přes mozek a po cestě k prstu na spoušti se ještě obtáčí kolem srdce. Takže pak dotyčný člověk dokáže ve správnou chvíli vidět, vycítit a současně zmáčknutím prstu zachytit ten správný okamžik.
Takže to já nemám. Ale zas tolik mi to nevadí, protože mě baví spouštět třeba jen tak naslepo.
Takže máme kompakt. Ale zas tolik mi to nevadí, protože mě baví nemuset pořád tápat.
Nejsem fotograf. Učím se.
Třeba dnes.
Madlenka s Peťou odjeli na čtyřdenní expedici Apalucha - tatínci s dětmi, bez maminek, jen náš Mates se jim moc nehodil. Tak jsem během Miščina zaujetí deštěm za oknem nenápadně vytáhla foťák, a když se na mě podívala, párkrát jsem cvakla.
 
A i když je to zatím jen pár hodin bez Madlenky a i když si to několikadenní monomateřství (a tudíž odpočinek) užívám, těším se, až zase budu mít v hledáčku obě ... i když to brzy bude znovu spoušť.

Žádné komentáře:

Okomentovat