středa 7. října 2015

Čas na...

Pomalu a se zpožděním se dostávám k té spoustě krásných narozeninových knížek (ještě jednou děkuju).
Teď třeba Děvčátko Momo a ukradený čas, kterou napsal Michael Ende, autor Nekonečného příběhu. Je o tématu aktuálním a věčném, o čase. Veličině, kterou porovnáváme kde co, dáváme skrze ni věcem hodnotu, měříme naše výkony a kvalitu života, a vůbec je pro nás vědomě nebo tušeně tak nějak příliš důležitá.
 
Čas nelze nastřádat do budoucna, a ten, který jakože ušetříme, pokaždé někam záhadně zmizí, neexistuje. Honbou za uspořením času nám podstatné chvíle našich životů proplouvají mezi prsty.
 
Možná za to můžou neviditelní šedí muži v oblecích s doutníkem a jejich Ústav pro úsporu času. Možná bychom všichni "čas od času" potřebovali malé děvčátko Momo.
 
Začátek knížky mi přišel jako neumělé vyprávění pro děti (snad i pro ten ne úplně zdařilý překlad, který místy drhne ... chtěla bych si přečíst originál), ale zhruba od šesté kapitoly začínají obrazy dostávat plastičnost a moudra smysl. A krásné jsou i ilustrace Františka Skály.
 

Já mám asi taky někde svého šedého agenta s olověným kufříkem. Řeším čas, nakládám s časem, snažím se čas ušetřit, dělím svůj čas, často si na jeho nedostatek stěžuju a pronáším věty typu "až budu mít čas". A bere mi to dost energie, jenže jsem ještě nenašla čas to nějak řešit - děti, rodina, škola, vyučování v kurzu, šití, termíny, běžná denní logistika, kroužky, všechno rozpočítané téměř na minuty, v hlavě neustále vyvěšený rozvrh a před očima kalendář...
Tak aspoň občas záměrně zpomalím, a než se z chůvičky ozve rázné "mama" a než se s Miškou vydáme na polední lekci batolecího plavání, sedím v klidu na pohovce mezi polštáři, poslouchám ztichlý dům, piju voňavou kávu a píšu tenhle chytrý příspěvek na svůj blog.

Žádné komentáře:

Okomentovat