středa 14. října 2015

Stolování

Mám Vánoce a velkou radost.
Stejně jako loni o dva měsíce dřív. Stejně jako loni díky svému skvělému muži. A stejně jako loni je to STŮL.
A ne ledajaký!


Všechno to začalo mými stupňujícími se stížnostmi na bolest v kříži, fňukavými každovečerními prosbami o rozmasírování zatuhlého krku a zkroucenou páteří i obličejem. U stroje teď trávím čím dál víc času a stůl (původem z naší bytové jídelny) byl na mé "mužské" proporce (dlouhé tělo, krátké nohy) prostě moc nízký. Všechno to skončilo výletem do Ikea. Ke skříňkám do Miščina pokojíku jsem měla v plánu přidat dvě áčkovitá, nastavitelná podnoží ze světlého dřeva a na ně hladkou bílou desku. Neměli. Zato já měla znovu náběh na fňukání a zoufalou mimiku. A jak se tak zlobně rozhlížím po oddělení stolů, vidím Peťu stát zaujatě mezi kancelářským nábytkem. To, co tak upoutalo jeho pozornost, byla veliká břízová deska na nevzhledném černém podnoží, která zmáčknutím čudlíku stoupala do sto pětadvaceti centimetrů od země, druhá šipka ji díky pístům v kulaté noze tiše snášela dolů. Jej, dobrý. Ale ten vzhled a cena, a tak. Tak přišly na řadu argumenty mé druhé (a v mnoha ohledech rozumnější) polovičky, že bych nejen nemusela sedět jak paragraf, ale mohla bych si NA tom STOLE i vytahovat střihy, stříhání látek a koženek by se ze země taky přesunulo do pro tělo přirozenější polohy, mají to celé i v BÍLÉ... a on by už nemusel řešit můj vánoční dárek, čímž bych mu jako OPRAVDU ulehčila život. Zatímco mě takto jemně ponoukal ke správnému rozhodnutí, u zmíněného posuvného zařízení se vystřídaly asi tři pánské doprovody dam hledajících vhodný jídelní nábytek (a podle jejich obličejů se zřejmě poprvé a naposled v tomhle bytovém obchoďáku pro něco nadchli...než byli odtaženi k ručníkům a poličkám a dekoracím), u čtvrtého jsme si nechali vyjet objednávku. Celou cestu k pokladnám jsem hlasitě přemýšlela, jestli teda jo, ale za kasou už jsem měla radost. A radost a nadšení mě neopustilo doteď. 80x160 cm hladké bíle desky, výšky podle potřeby a rovných zad za ústupek od "ateliérních" nožiček rozhodně stojí.
Děkuju, Ježíšku!
***
K tématu stolování ještě jedna rodinná.
Michalka začíná jíst sama. Nebo minimálně se toho důrazně dožaduje. Ale uznávám, oproti starší ségře je opravdu šikovná a většina většinou skončí v pusince... Když ovšem zrovna není po patnácti měsíčním očkování, které kromě špatného spánku a setrvalého beználadí přineslo i několik záchvatů vzteku denně. To pak máme na stěně třeba dětskou verzi vepřo-zelo :).


Žádné komentáře:

Okomentovat