Kapsář

Paní učitelky v Madlenčině školce mě poprosily o ušití kapsáře na dětské hřebínky a já ráda souhlasila. Tahle školka mi za pár hodin strávených u stroje rozhodně stojí, a navíc to je příjemná změna.

Rozložila jsem si látky a přemýšlela, jaké barvy jim na tu novou úschovnu dám. Ale pak jsem si řekla, že když je to kapsář pro všech jednadvacet dětí, tak bude nejlepší, když si ho částečně vyrobí samy. Bílé plátno 55x100 jsem podlepila oboustranně nažehlovacím měkkým vlizelínem a spolu s fixami na textil a Madlenkou ho zavezla do školky.

Přiznávám, že to, co se mi vrátilo, mě tak trochu dojalo a myslím, že je to jedna z nejhezčích látek, jakou jsem kdy držela v ruce. Každý prcek ve věku 2,5 až 6 na něm nechal svůj otisk. Někde je to jen abstraktní klubko čar a šmouh, jinde přímo architektonická studie.

Madlenka ještě doma přidala pár tahů fixem a komentář k autorství jednotlivých děl.

Na mě už bylo jen přidat kapsy. Původně jsem je chtěla udělat látkové a doprostřed každé kapsičky našít průhledné okénko na fotku jednotlivých majitelů, popřípadě jen nalepit kousek suchého zipu, abych se vyhnula našívání šikmého proužku, jakožto spolehlivé diagnostiky míry mé trpělivosti a pečlivosti. Jenže mi pak přišlo líto zakrýt ty dětské kresby. Takže jsme s Majdou v sobotu vyrazily do galanterie pro průhledný plastový ubrus na stůl a několik metrů šikmého proužku různých barev (Madlenčina školka za tu námahu se šikmým proužkem jednoduše stojí). A já obšívala a obšívala a občas nuceně párala a znovu stříhala a znovu obšívala a sem tam upustila výraz nevhodný pro školková ouška, až jsem vítězoslavně dokončila poslední řadu kapsiček. Pak už jen přišít zadní plátěnou stranu, sežehlit a pro uchycení natlouct kovová oka. Hotovo.

Mně se líbí, paním učitelkám taky a spokojené jsou i děti, a to je nejvíc.

Ještě k té galanterii. Madlenka už je asi trochu poznamenaná mou poměrně pozdě nalezenou zálibou v šití. Takže když přijde na něco, co nemá, chtěla by a my jí to nechceme koupit (např. nedávno růžovou osušku s Elsou a Annou), s heuréka výrazem v obličejíku volá: "Tak si to ušijeme!". A galanterie (to slovo vyslovuje téměř bezchybně) je pro ni místem, kde se dá sehnat téměř všechno. Když jsem jí v sobotu ráno řekla, že musíme jít nakoupit, oznámila mi, že "půjdeme do galanterie pro kouzelnou hůlku, tu opravdickou". Rozmluvit jí možnost koupě podobného produktu mezi špulkami nití se mi nepodařilo, tak jsem jí řekla, ať se zkusí zeptat sama. Majda odhodlaně nakráčela do obchodu, vzhlédla přes pult na pana prodavače a přednesla svůj dotaz. Pan prodavač těkal překvapeně očima na mě a dolů na malou zákaznici. Když jí oznámil, že "už" žádné hůlky nemají, Madlenka jen zklamaně pronesla "ach jo, tak nic" a šla si sednout na "svou" místní židličku s ježkem... Takhle my to máme :).